Máslo a skutečnost

Život je taková gameska

Thu, 01 Jul 2010 14:26:04 GMT

Jednou ze součástí mojí psychiatrické diagnózy je zvýšená citlivost. Na okolí i na své vlastní vnitřní pochody. Z toho vyplývá, že občas prožívám kolosální dobrodružství, aniž by navenek kohokoli napadlo, že žiju něco jiného než nudný, obyčejný a relativně jednotvárný život.

Z tohoto důvodu nesdílím onu "a-to-jako-má-být-všechno?" kolegů: minulé dva roky byly, co se týče vnitřního vývoje, dobrodružstvím jak se patří, takovým, že bledne libovolný film či počítačová hra.

Zabrousíme trochu do minulosti: stalo se mi, že jsem na vysoké škole objevil jistý systém. Dával smysl jakožto hnutí za svobodu v rámci IT, dával smysl jakožto aréna pro programátorské pokusy... dával smysl natolik, že jsem si ho tehdy začal zvnitřňovat a pokládat za součást své identifikace.

Zazoomujeme kus dopředu na začátek roku 2008: podivným způsobem se mi rozklížil duchovní milostný vztah a já začal přemýšlet, co dál... co by tedy dávalo smysl... a v tomto okamžiku jsem narazil na možnost nechat se naverbovat pracovat pro systém. i když jsem zvenku viděl, kolik moc je tam práce, řekl jsem si "to je přece ONO, je možno se obětovat". Obětovat se pro mrtvou (?) věc, skočit někam z dětinského zvnitřnění, které na vysoké škole znamenalo pokus vytvořit si identitu v době, kdy jsem ještě vědomě nešel cestou duchovního rozvoje... zkrátka modloslužba, proti které jsem vnitřně vždycky brojil.

V následujících událostech se mi, pohlcenému v bujících kódech (které byly kvantitou nad moje síly) a v překotném vývoji, dřívější opěrný bod proměnil naopak v soukromou nemesis, v něco vysávající energii, která by mohla být použita na méně samoúčelné věci. Vevnitř i kolem mě probíhal energetický boj o identitu, pravou svobodu (pořád jsem měl pocit, že mě to chce pohltit, paranoidní stavy byly každodenní samozřejmostí) a duševní zdraví. Postupně odpadaly složky osobnosti, které byly příliš slabé a neměly oporu ve Věčnosti: zjistil jsem například, že již nemám stálou otravující snahu shánět nějaké milostné vztahy, že klidně můžu být šťastný i sám od sebe.

Navenek to sice vypadá že se nic neděje a já vedu "normální" život, ale takovéto vybrušování osobnosti při práci na sobě přináší mnohé zvraty, změny pohledu a postupný vývoj, budující něco, co po mně zůstane, až překročím práh tohoto života. Stále je to "o něčem" a proto, jak jsem již napsal, můj celkový dojem z toho všeho okolo mne je docela jiný, další levely jsou přede mnou. A kde je v mé úvaze máslo? Máslo funguje jako mazivo, takže transformace probíhají rychleji.

máslo se rozpouští zvolna

Tue, 15 Jun 2010 00:00:00 GMT

Uctívat máslo. Opravdu uctívat? Máslo není hodno úcty a já pro změnu nejsem úcty schopen. Balancovat mezi lidskostí a sobeckostí se nedá věčně. Byla to hra. Celou tu dobu, kdy jsme se rozhodli psát o másle, to byla hra. Nebo snad ne? Nebo snad ano? Nebylo snad hrou osudu už naše zplození? A co naše spojení v maslo.cz? Není máslo jen další hrou, kterou již brzo najdete v Apple store? Co naše trapné povzdechy nad tím, jak se nám nic nedaří? Ale i to je relativní, před pár tisíci lety bychom patřili k menšině, která se dožila prahu třicítky. Problém je, že my nežijeme, ale jen přežíváme. Teď mluvím o lidstvu, ne o "nás" aby bylo jasno! I když... Ano, rodíme děti, nalézáme partnery a rozcházíme se za neustálého šustění peněz, které vyděláváme a potřebujeme k životu, jako kdyby to byl kyslík nebo hemoglobin v krvi. Trvale udržitelný rozpor mezi vznosnými myšlenkami a přízemními činy? Možná...

Hranice toho, co je a co není OK je neustále hýbou. Občas je po vzoru globalizace světa jednoduše smažu. Včera to nešlo, dneska budu za peníze sloužit tomu, kdo nabídne víc. Samozřejmě, že jen pod podmínkou, že dostanu práci. Nezáleží jak velké sračky v ní budu dělat. Ale už z principu jde o komfort, teda jestli mi rozumíte? Ideálně takovou, kam to trvá z domu jen pouhých deset minut a kde je teplo, sucho a slušní kolegové. Možná jsem to vzal v životě za špatný konec. Možná jsem se měl vykašlat na mantru "partner, peníze, práce" a prostě jsem měl dát svému životu opravdový smysl. Možná, že teroristi, které tolik máselný mediální systém odsuzuje, žijí spokojenější život. Co může být slastnějšího, než výkřik: "Allahu Akbar" a pocit, že měníte svět? Pravda, pracovní kariéra sebevražedného atentátníka je obvykle krátká. Jsme srabové, lpící na vlastní existenci. Mluvíme o tom, jak je třeba svět měnit k lepšímu, aniž bychom přiložili ruku k dílu. Plně nám vyhovuje sebemrskačství. Zmrskat se a pak zpátky k větrajícímu pivu na baru a dát si špeka venku. Vyměkli jsme kamarádi, vyměkli...

stárneme a máslo s námi

Tue, 01 Jun 2010 00:00:00 GMT

Když jsem byl malý kluk, chtěl jsem být dospělý. Ve školce jsem si četl knížky a bavil se s učitelkami, protože jsem měl za to, že ostatní děti jsou pod moji úroveň. Myslel jsem si, že až mi bude 12, celý svět se přede mnou bude sklánět. Ve škole jsem nepatřil do žádné party a nechodil do družiny a chtěl být dospělý a myslel jsem si, že až mi bude 15, bude to konečně ono. Na gymplu jsem začal psát básně a povídky a snil o kariéře novináře-spisovatele. Když mi bylo 18, měl jsem za to, že do 25 bych měl vydělat svůj první milion. Vždycky jsem vypadal trochu starší, než kolik mi bylo.
A teď mi přijde, že se to začíná obracet. Obvykle mi lidé tipují správný věk a já už nechci být dospělejší. Za chvíli mi bude třicet a sedávám po barech a kavárnách s lidmi o šest-osm let mladšími, kteří už dnes řídí firmy. Sedím se stejně starými lidmi, kteří řeší mezi sebou starosti rodičů dvouletých capartů. Sedím s o něco staršími lidmi, co prodali svůj podíl ve firmě za desítky milionů. K ďasu! This supposed to be the future! Když už se nemůžu zbavit nespokojenosti se světem a se sebou, kde mám aspoň ty vydělané miliony a proč jsem zase single a ten nejlepší bývalý přítel? Ale ani nevím - co bych udělal jinak, kdybych měl tu možnost? Napadají mě maličkosti, ale třeba právě ony mě dovedly sem.

Zbytečně se v tom nimrat, i když to možná může mít terapeutický účinek a sám proces zaznamenávání myšlenek touhle zvláštní deníkovou (?) formou je katarzí, je příjemné pozorovat zdánlivě na mě nezávisle přibývající písmenka, jak se objevují na obrazovce. Tak mi ještě podejte flašku. Třeba z toho za 40 let bude román.

-- opravdove @ maslo

Kdybys v 25 prodal podíl ve firmě za desítky milionů, bylo by něco zásadně jinak? Zní to sice lákavě, ale i to je jen důsledek systému, kterému nedokážeme nepodlehnout, i když teoreticky je zřejmé, že mít v nějaké databázi na serveru v bance uložené číslo se sedmi nulami žádný smysl života, dospělost ani svobodu nepřináší. Jen odpovědnost. Kdybys ten záznam měl, napsal bys - so this is the future, now what? Máslo by nezmizelo a být single milionář je snad ještě horší výchozí bod k šťastnému a dlouhodobému vztahu než být single chudý student. Ale vím, že neříkám nic, co bys nevěděl. Gmail nabízí v kontextové reklamě u tvého zápisku odkazy na (v tomto pořadí) "Offshore Společnosti", "Dítě", "Román" a "Rozvod Manželství". Welcome to the future... Nebo snad raději ne? ;-)

Mě je ještě o pár let víc a sám tomu nevěřím, protože to je zjevně nějaká chyba. Jeden milion mám a jeden milion dlužím. Mám práci, byt, ženu a dítě, takže do ideálu konzumní společnosti mi už chybí jen auto. Na to, že jsem se nikdy o nic příliš nesnažil, to vypadá jako docela slušný výsledek. Tohle je tedy kdysi tak vzdálená dospělost? A co bude teď? Nebo to už je všechno? Aha. Vydělat další milion, vychovat děti a umřít - to má být doporučený program na následující čtvrtstoletí? A nějaký zajímavější román by tam nebyl? Vždyť tohle už tu tolikrát bylo... Vím. Bylo naivní myslet si, že to zrovna v mém případě bude jiné. A přesto, kdybych měl tu možnost, neměnil bych. Všechno je, jak má být.
Ale máslo je pořád všude okolo. Mám pocit, že celý svět mimo náš byt je jenom nějaká hra, kde cílem je předstírat, že jsem vlastně stejný jako všichni ostatní, že mám podobné zájmy i cíle. Ale není to hra, kterou bych hrál rád, a tak do ní občas vnáším drobné chybičky, protože na víc si netroufám. A stačí překvapivě málo, třeba doporučit kolegovi nějaký divný film, zmínit jednu z neuvěřitelných historek ze života ženina bratra, nejíst maso nebo s vážnou tváří mluvit o cole, kávě a čaji jako o drogách. Jako bych potřeboval pořád sám sobě dokazovat, že jsem divný neboli jiný a lepší, přestože v hloubi duše tuším, že to není pravda. A skutečné pravdy se bojím. Bojím se, že bych mohl zjistit, že ve skutečnosti jsem jenom nula, která se jen nechává unášet proudem a která úplně promrhala veškerou inteligenci, se kterou se z nějakého nepochopitelného důvodu dostala na tento svět. Ať už byl cíl jakýkoliv, vypadá to, že ho nebude dosaženo. A čas se krátí.
Jenže co vlastně chci? Profackovat? Jak řekla jedna jednodušší osoba v internetové diskuzi o svém miminku: Všechno má, nic mu nechybí, tak proč pláče? Proč se nimráme v prkotinách, když vlastně nemáme žádný problém? Možná právě proto? Osvícené máslo? Ha ha ha!

-- osvicene @ maslo

osm let

Sat, 01 May 2010 00:00:00 GMT

Kdepak jsou ti buřiči, ti rozervaní mladí a úspěšní, kteří pak vytvořili Klub rváčů?

Ne, buřiči samozřejmě není to správné slovo. Ani rozervaní... ach jo. Tak jinak. Když nám bylo kolem dvaceti, měli jsme pochmurné nálady a viděli to s civilizací černě. Bavil nás nejen Palahniuk, ale taky Orwell, Huxley a další a viděli jsme jasné paralely s vlastními životy. Hlavní hrdinové těch oblíbených světů byli obvykle starší než my a někteří z nás to chápali tak, že i když nás svět bude válcovat dobrobytem, my se nenecháme oblafnout, protože budeme vědět, že takhle to není, že je to celé jen jako, takové pozlátko, úplatek, aby člověk mohl šťastně fungovat a nevnímal realitu. A ve skrytu duše (možná / někteří) jsme doufali, že se tomu vyhneme, že přijde čas - a my budeme vědět, že nastalo zúčtování, že se konečně bude něco dít.

Jenže stalo se to, co nám říkali všichni ostatní, starší a protřelejší: tedy nic. Dostudovali jsme, našli si práci (někdy mizernou, ale velmi často dobře placenou, s prstem na tepu nových technologií, obvykle v oborech, jejichž podstatu nedokážeme vysvětlit vlastním rodičům). Moji přátelé zakládají rodiny nebo společnosti, cestují po světě, zodpovědně konzumují (ale nezapomínají na fair trade, angažovanost v neziskovkách a věsí na dům tibetskou vlajku). Většinu času se snažím tvářit taky tak, poměřuju si s ostatními velikost a ekologičnost vozidla, dělám si uměřenou legraci z nadřízeného managementu (který ale obdivuju), dál vedu (i když už ne tak často) debaty o filozofických otázkách a rekreačně konzumuju lehké drogy - ne kvůli rauši, je to jen relax po práci, jako naši tátové chodili na pivo.

Ale nejde mi to, kazím hru, občas, ve chvílích největší střízlivosti, zase vidím hořet ohně a cítím, že druhá strana je tak blízko, jen prokopnout dveře, a budou tam na mě čekat. Ajvazovy nestvůry žijící za okrajem stránky, vytěsněné z příběhu z estetických i ideologických důvodů.

Pomíjivost, nic než pomíjivost, říká Kazatel. Asi bych si ji přál nějak překročit a bojím se, že tu hru hrát neumím, že se se mnou nedá vydržet, že já se ze svých dětí nekriticky radovat nebudu - nebo hůř: že to nepomůže. Třeba je to jen strach, snad trochu závist. Já bych asi taky chtěl to co všichni rodina-dům-auto-dovolená-squash... Jen tomu nejsem schopný uvěřit naplno, a když člověk nevěří, ani modlitby nepomohou.

Sen o másle

Tue, 05 Oct 2004 00:00:00 GMT

Když jsem se ráno vzbudil na další těžkou směnu, překvapilo mě, jak živě jsem si zapamatoval poslední sen. Byl totiž o másle. V tom snu byl můj strýc (podotýkám, že je to psychiatr) zodpovědný za projekt budovy pro olympiádu, která se bůhví proč měla konat v našem malém městě - a já byl pověřen realizací oné stavby.
Avšak v tom snu jsem večer seděl v podivných rozvalinách vedle staveniště, kde se sešla hromada záhadných individuí. Skupina mého kmotřence ladila nástroje a po krátké poradě - začali hrát píseň o másle. A já věděl, že ten text je můj, že jsem ho kdysi napsal a posléze - a to vše dávno před rokem 1997 - ztratil. Byla to naše sudička, Taťáňa s dvěma ť, která jej kdesi archivovala a donesla. Vypadalo to zvláštně a měl jsem divný pocit déja vu. Sen ovšem skončil nepříjemně, všichni odešli a já musel volat strýci, kde přesně má být v novém objektu parkoviště trolejbusů. Řekl mi, že to mám vyřešit sám. A to bylo nemilé.

Zmatená zpráva o stavu másla

Fri, 13 Aug 2004 00:00:00 GMT

Není už pochyb o tom, že kolektiv autorů deníku másla je (mo)mentálně poněkud mimo. Někteří jsou pryč fyzicky, jiní psychicky, i kombinace obého by se našly. Je to tím, že máslo není sranda. Upozorňuji zbytek kolektivu, že dnes budu mluvit výlučně za sebe.

Reality hacky byly zavražděny loňskou záplavou flash mobů. Skromné pokusy o internet hacky byly umlčeny vyhrožováním žalobami. Deník byl utlučen ještě větší záplavou blogů - skoro každý druhý dokáže psát lépe než já a dokonce i ti ostatní vydávají knížky. Proti blogům ani nejopravdovější máslo nic nezmůže, byť do nich šije sebevíc. Síť blogů je výkonný stroj, který sebemenší výtku zesílí, otočí a vyšle proti nepříteli. Následuje zpětná vlna, kterou leckdy popře sama sebe.

Síť blogů je také názornou ukázkou toho, že není hračka sypat ze sebe jeden zajímavý (nebo alespoň divný) text za druhým a nesklouznout přitom k popisu všedních strastí. Pokud navíc vystupujete pod přezdívkou 'osvícené', jste na tom ještě hůř, protože takto se podepsat pod banální text - jako tento - to hraničí s provokací.

Nebudu to protahovat a přidám už jen dvě drobná pozorování:
1) Stálé intelektuálně náročné zaměstnání tvořivosti nesvědčí, ba naopak. A nic nepomůže, že nemusíte pracovat každý den od půl deváté do pěti. Zneuznaní umělci by měli buď zapomenout, nebo raději kopat jámy či makat ve fabrice u pásu, protože tak je to v mnoha ohledech jednodušší.
2) Ruce pryč od budování komunitních sítí, které patrně jsou zvrhlým nástrojem přisluhovačů zlotřilého establishmentu a jejichž prvotním cílem je polapení potenciálně tvořivých a informačně uvědomělých jedinců do budovatelského nadšení a věčného koloběhu zacyklených paketů skrze falešnou vidinu nekomerčního prostoru a svobodné komunikace.

Domácí úkol: Vyrobte si své vlastní máslo. Upřeně ho pozorujte a hledejte cestu.

Všechno už tu bylo

Fri, 28 May 2004 00:00:00 GMT

Slibuju, že je to nadlouho naposledy, co s podobnými tématy otravuju. Jen jsem si chtěl dát variaci na téma "všechno už tu bylo". Takže here we go: jedna pěkná citace z roku 1979. Překládat to nebudu.

Ch. Lash: The narcistic personality of our time

He doesn't suffer from debilitating fixations or phobias or from the conversion of repressed sexual energy into nervous eilments; instead he complains "of vogue, diffuse dissatisfaction with life" and feel his "amorphous existence to be futile and purposeless". He describes "subtly experienced yet pervasive feelings of emptiness and depression", "violant oscillations of self-esteem", and a "general inability to get along". He gains "a sense of heightend self-esteem only by attaching himself to a strong, admired figures whose acceptance he craves and by whom he needs to feel supported". Although he caries out his daily responsibilities and even achieves distinction, happiness eludes him, and life frequently strikes him as not worth living.

A ještě drobnost: nejhorší jsou idealisté aktivistického typu. Se zkorumpovaným člověkem se dá aspoň domluvit, můžete ho uplatit. S mesíášem je jakákoliv diskuse marná. Michael Moore, který zhusta používá všechny finty a triky, které sám kritizuje. Brněnští aktivisti, kteří si vás odchytnou hned na nádraží a nutí vám petici o jeho příštím umístění (já tomu sice nerozumím, ale jak jsem na ně koukal, oni taky ne). Odpůrci potratů. Zastánci práva žen na svobodné rozhodnutí se o budoucím rodičovství. Militantní nekuřáci. Profesionální protestanti. Nemytí informatici tančící kolem zlatého tučňáka.
Dejte mi všichni pokoj.

Pomník

Tue, 04 May 2004 00:00:00 GMT

Dead end. I méně chápaví čtenáři si zajisté povšimli určité stagnace. Proč? Protože každý projekt má svůj začátek a konec? A je lepší skončit dřív, než vaše (virtuální) hnízdo osiří do té míry, že se o něm bude psát jako o historii? Nebo ponechat (jak radí jeden z našich milých čtenářů - mimochodem, přijde mi to, nebo je to banda vyšinutých cvoků, kteří [v lepším případě] nic nepochopili?) máslo svému osudu a snažit se raději zapomenout, že jsme něco vlastně chtěli. Jednou jsem se to pokusil shrnout. Není to vyčerpávající definice, ale snad příhodná pro tento okamžik:

Máslo vlastně vzniklo jako reflexe toho, že jsme byli špatní ze slona v jahodách. Vysvětlím. Slon stojí v jahodách. Je to velice podivná a nepřirozená věc. Jenže protože je tam pořád, tak ti to nepřijde. Nevidíš ho. Je to Problém Někoho Jiného. Přesto cítíš, že něco není v pořádku. Odráží se to na spoustě věcí. Svět je divný. Nedokážeš se chovat tak, aby to společnost akceptovala a pokud ano, stejně s tím nejsi spokojen, protože tento stav vnímáš jako nepřirozený. Zároveň se odmítáš angažovat v revolucích, protože na mesianistické kecy o beztřídní společnosti / ideály kapitalistické parlamentní demokracie / vesmírné lidi (nehodící se škrtněte) jsi příliš inteligentní. Zároveň ti přijde nesprávné prodat svou duši PR agentuře jen proto, aby sis mohl zařídit život příjemnými a zbytečnými věcmi. Fór je v tom, že 95% toho, co je ti předloženo ke konzumaci, nemá žádný vztah k realitě. Simulakra... Symboly, které už interagují pouze mezi sebou. (Ano, díval jsem se dnes na Superstar. A pak na Klub rváčů. Víno, které nyní piji, už jsem měl vylít do záchodu.) A proto se chytáš sebemenší šance na nějakou - jakoukoliv - změnu. I kdyby to měla být destrukce (to je totiž v podstatě nejjednodušší způsob, jak se k té "realitě" dostat). Proto jsme vždycky při návštěvě Prahy uvažovali, kde by bylo ideální místo pro položení výbušniny...
To není sadismus. To je jen zvláštní druh zoufalství.

A tomu buď propadnete nebo utečete. A pak... Už je zbytečné psát dál.

Ódy na máslo bez názvu

Sat, 01 May 2004 23:59:55 GMT

Máslo se pojmem stalo.
Máslo ódy má.
Máslo opěvujme.
Máslo spotřebujme.
Máslo produkujme.
Máslo.

Máslo mít místo milionu.
Možnost milého momentu mít.
Měna může měřit mdle. Máslo?
Máslo míří mlhou mimo myšlení.
Máma má máslo.

Shrnutí

Máslo přilétlo a psavci zaklekli ke svým off-line blogům. Než to vydají, bude již den. A to se nesmí stát. Čerstvé datum a aktuální blog je sounáležitost, kterou nelze podceňovat.

Ty vole, bylo to fakt boží!

Mon, 15 Mar 2004 00:00:00 GMT

Důkaz že Máslo je mezi Vámi: včera jsme se incognito vetřeli na setkání české blogsféry. BrBlog. A ach, bylo to tristní. Hlavním důvodem je asi návyk bloggerů na sebestřednost. Pořád píší sami o sobě a tak ani při komunikaci nemají chuť se bavit. Stačí sedět u stolu a střídat se v monolozích. Třicetiletí pánové, kteří zdá se tak úplně nedospěli a nezbavili se image studenta informatiky. Jenže zatímco na koleji ty prestižky, flanelky, neupravená strniště i mastné vlasy až tak nevadí, tady to půsbilo dost zoufale. Některé dámy na tom nebyly s vzhledem o moc líp, a to radši nemluvím o chování. Dámy, chovat se ve vašem věku a s vaší postavou jako rozkošný diblík, to skutečně není dobrý nápad. A myslím, že psát a prezentovat knihy - to by se taky nemělo u bloggerů stávat. Netuším, proč se na to vrhnou vždycky ty nejtragičtější postavičky. Dostat se do médií je jako droga, a velký DD už dlouho neuspořádal žádný flash mob, takže něco se holt dělat musí. Je mi jasné, že o mně můžete říct, že jsem zbabělý ufňukanec, který se na místě schovával za jinou identitu a teď tu ohrnuje pysk: ale je mi to upřímně jedno. Neumím hodnotit podle hlasitosti smíchu a stoupající hladiny alkoholu v krvi, jak bude jistě činit řada ostatních (a věřím, že dojdou k velmi uspokojivým výsledkům, o masírování vlastního ega nemluvě). Ale abych pořád nehaněl - asi tři lidé mě překvapili mile ;)

PS: Proti Jirkovi Koubovi zrovna vůbec nic nemám - ale ten "Jirkův smích, ten divej řev, při kterým v žilách tuhne krev..." - tvoje žena má můj obdiv. S takovým smíchem bych bydlet nechtěl ;)