Máslo a skutečnost

Na dně máselného stroje

Mon, 08 Nov 2010 00:00:00 GMT

Moje máselná cesta přepečlivě namazaná nabrala sklon dolů. Byl to sešup. Ocitl jsem se přímo uprostřed něčeho, co produkuje denně máslo po hektolitrech. A když to skončilo a já myslel, že moje další cesta povede ven z másla, ocitl jsem se na místě, kde hektolitr je pojmem tak nicotným, že nestojí za řeč. Ano, moje cesta přímo do srdce máselné lobby byla pekelně rychlá. Jistě i proto, že jsem svištěl po hutně namazané silnici. Celé dva měsíce jsem pak pozoroval soukolí máselného stroje s melancholicky-perverzním označením "bulvár". Nejvtipnější na tom je, že jsem si vždycky myslel, že bulvár vrhá máslo jen kolem sebe. Pak jsem ale zjistil, že největšími obětmi této mašinérie nejsou ti, kteří máslo v podobě barevných titulků a pololží hltají, nýbrž ti, kteří tohle zatuchlé a žluklé máslo připravují. TI VENKU konzumují máslo ne z donucení, nýbrž kvůli tomu, že jim chutná. Rádi si za takové máslo zaplatí svých 7Kč denně.

Dělníci bulváru ovšem často nejsou vůbec hloupí. Mají svých pár pouček, díky kterým i já dnes již vím, že 5 těžce zraněných na Moravě je atraktivnější téma než 650 mrtvých v Maďarsku. Citové zabarvení a pseudoemoce vítězí nad fakty. Je čas přestat před tím zavírat oči. Lidem se totiž opravdu líbí číst si o pomníčcích obětí autonehod. Na pokračování. I já chrlil texty, které se již v počítačovém editoru měnily ze slov na žluté cákance másla. A nademnou stála kolegyně, četla mi to mé máslo za zády, práskala bičem a řvala: "Víc másla!". Metaforicky.

Aby člověk mohl proti máslu bojovat, musí jej poznat. Musí jej umět stvořit a musí mít sílu si přiznat, že máslo ve své podstatě není porazitelné. Nikdy nebude. Vydržel jsem to jen dva měsíce. A jsem na sebe pyšný. Samozřejmě že jsem měl strach, ale když už pro samé máslo nevidíte chleba, je nutné něco udělat dřív, než vás máslo udusí. A tak jsem se vrátil zpět do relativně normálního světa. Zjistil jsem, že másla je venku sice hodně, ale jsou místa, kde je ho nezměrně víc. A každý z nás má šanci se máslu začít vyhýbat. Nenutím vás k bezmáselné dietě, vždyť taková terapie není v našich podmínkách ani reálná. Jen se zamysleme, zda musíme máslo přidávat i tam, kam nepatří. Přestaňme si do panáků vodky házet kostky másla. Vychutnejte si bez plátku másla svou ranní kávu. Nezajídejme každou pravdu čtvrtkou másla...

Říkačka

Thu, 04 Nov 2010 15:38:31 GMT

Pozor! Máslo slonem nemazané!
Ach, složitě namazané máslo.
Hrr, plátky máslem oboustranné,
Fuj, proč se máslo třáslo?

<pc2010>

Ty to taky víš

Wed, 25 Aug 2010 00:00:00 GMT

UŽ ZAS MOC ČTU

už nejsem poeta
duše má nevzkvétá
však Bondy pravdu měl
na smrt jsem nevzpomněl
s každou svatbou blíž
vím to - ty taky víš
jsme poslední generace
až se mi chce zvracet
všichni plni elánu
tlučem peklu na bránu

PRAHA

na ulici Pod Kaštany
pomíchaly se mi strany
nejsem v Brně ale v Praze
za omyl se platí draze
pivo bylo za dvacet
teď ho piju za třicet
kultury je všude spousta
jsou to samá chutná sousta
stejně na to ale seru
do fotbálku pětky peru
díky mám se vážně skvěle
a svět míří do neznáma

DÍKY A ZDAREC

ještě brko ubalit
já chtěl bych se dobře mít
žena děti auto dům
podobat se robotům
chléb náš vezdejší nám dej
a jinak se nestarej
díky Bože můžeš jít
zkus se v džungli neztratit

SEN SPLNĚNÝ

vždycky chtěl jsem starší být
kdepak já se budu mít
myslel jsem si ve své pýše
teď tu v koutku sedím tiše
svoji malost proklínám
a přitom se vážně mám
a tak ten sen splněný
je jak límec vlněný
neškrtí mě nelze říct
ale škrábe - do prčic!

NEPOVEDENÁ

rýmování už mi nejde
co na tom však komu sejde
smyslu příliš nedávaly
i když se mi rýmovaly
veršováním marním čas
měl bych se jít opít zas
budu trochu klopýtat
vím to - mám se hodně rád

/srpen L.P. 2010, někdy pozdě v neděli
doporučený hudební doprovod: Filip Topol - Chce se mi spát

Život je taková gameska

Thu, 01 Jul 2010 14:26:04 GMT

Jednou ze součástí mojí psychiatrické diagnózy je zvýšená citlivost. Na okolí i na své vlastní vnitřní pochody. Z toho vyplývá, že občas prožívám kolosální dobrodružství, aniž by navenek kohokoli napadlo, že žiju něco jiného než nudný, obyčejný a relativně jednotvárný život.

Z tohoto důvodu nesdílím onu "a-to-jako-má-být-všechno?" kolegů: minulé dva roky byly, co se týče vnitřního vývoje, dobrodružstvím jak se patří, takovým, že bledne libovolný film či počítačová hra.

Zabrousíme trochu do minulosti: stalo se mi, že jsem na vysoké škole objevil jistý systém. Dával smysl jakožto hnutí za svobodu v rámci IT, dával smysl jakožto aréna pro programátorské pokusy... dával smysl natolik, že jsem si ho tehdy začal zvnitřňovat a pokládat za součást své identifikace.

Zazoomujeme kus dopředu na začátek roku 2008: podivným způsobem se mi rozklížil duchovní milostný vztah a já začal přemýšlet, co dál... co by tedy dávalo smysl... a v tomto okamžiku jsem narazil na možnost nechat se naverbovat pracovat pro systém. I když jsem zvenku viděl, kolik moc je tam práce, řekl jsem si "to je přece ONO, je možno se obětovat". Obětovat se pro mrtvou (?) věc, skočit někam z dětinského zvnitřnění, které na vysoké škole znamenalo pokus vytvořit si identitu v době, kdy jsem ještě vědomě nešel cestou duchovního rozvoje... zkrátka modloslužba, proti které jsem vnitřně vždycky brojil.

V následujících událostech se mi, pohlcenému v bujících kódech (které byly kvantitou nad moje síly) a v překotném vývoji, dřívější opěrný bod proměnil naopak v soukromou nemesis, v něco vysávající energii, která by mohla být použita na méně samoúčelné věci. Vevnitř i kolem mě probíhal energetický boj o identitu, pravou svobodu (pořád jsem měl pocit, že mě to chce pohltit, paranoidní stavy byly každodenní samozřejmostí) a duševní zdraví. Postupně odpadaly složky osobnosti, které byly příliš slabé a neměly oporu ve Věčnosti: zjistil jsem například, že již nemám stálou otravující snahu shánět nějaké milostné vztahy, že klidně můžu být šťastný i sám od sebe.

Navenek to sice vypadá že se nic neděje a já vedu "normální" život, ale takovéto vybrušování osobnosti při práci na sobě přináší mnohé zvraty, změny pohledu a postupný vývoj, budující něco, co po mně zůstane, až překročím práh tohoto života. Stále je to "o něčem" a proto, jak jsem již napsal, můj celkový dojem z toho všeho okolo mne je docela jiný, další levely jsou přede mnou. A kde je v mé úvaze máslo? Máslo funguje jako mazivo, takže transformace probíhají rychleji.

Máslo se rozpouští zvolna

Tue, 15 Jun 2010 00:00:00 GMT

Uctívat máslo. Opravdu uctívat? Máslo není hodno úcty a já pro změnu nejsem úcty schopen. Balancovat mezi lidskostí a sobeckostí se nedá věčně. Byla to hra. Celou tu dobu, kdy jsme se rozhodli psát o másle, to byla hra. Nebo snad ne? Nebo snad ano? Nebylo snad hrou osudu už naše zplození? A co naše spojení v maslo.cz? Není máslo jen další hrou, kterou již brzo najdete v Apple store? Co naše trapné povzdechy nad tím, jak se nám nic nedaří? Ale i to je relativní, před pár tisíci lety bychom patřili k menšině, která se dožila prahu třicítky. Problém je, že my nežijeme, ale jen přežíváme. Teď mluvím o lidstvu, ne o "nás" aby bylo jasno! I když... Ano, rodíme děti, nalézáme partnery a rozcházíme se za neustálého šustění peněz, které vyděláváme a potřebujeme k životu, jako kdyby to byl kyslík nebo hemoglobin v krvi. Trvale udržitelný rozpor mezi vznosnými myšlenkami a přízemními činy? Možná...

Hranice toho, co je a co není OK je neustále hýbou. Občas je po vzoru globalizace světa jednoduše smažu. Včera to nešlo, dneska budu za peníze sloužit tomu, kdo nabídne víc. Samozřejmě, že jen pod podmínkou, že dostanu práci. Nezáleží jak velké sračky v ní budu dělat. Ale už z principu jde o komfort, teda jestli mi rozumíte? Ideálně takovou, kam to trvá z domu jen pouhých deset minut a kde je teplo, sucho a slušní kolegové. Možná jsem to vzal v životě za špatný konec. Možná jsem se měl vykašlat na mantru "partner, peníze, práce" a prostě jsem měl dát svému životu opravdový smysl. Možná, že teroristi, které tolik máselný mediální systém odsuzuje, žijí spokojenější život. Co může být slastnějšího, než výkřik: "Allahu Akbar" a pocit, že měníte svět? Pravda, pracovní kariéra sebevražedného atentátníka je obvykle krátká. Jsme srabové, lpící na vlastní existenci. Mluvíme o tom, jak je třeba svět měnit k lepšímu, aniž bychom přiložili ruku k dílu. Plně nám vyhovuje sebemrskačství. Zmrskat se a pak zpátky k větrajícímu pivu na baru a dát si špeka venku. Vyměkli jsme kamarádi, vyměkli...

Stárneme a máslo s námi, část I

Tue, 01 Jun 2010 02:00:00 GMT

Když jsem byl malý kluk, chtěl jsem být dospělý. Ve školce jsem si četl knížky a bavil se s učitelkami, protože jsem měl za to, že ostatní děti jsou pod moji úroveň. Myslel jsem si, že až mi bude 12, celý svět se přede mnou bude sklánět. Ve škole jsem nepatřil do žádné party a nechodil do družiny a chtěl být dospělý a myslel jsem si, že až mi bude 15, bude to konečně ono. Na gymplu jsem začal psát básně a povídky a snil o kariéře novináře-spisovatele. Když mi bylo 18, měl jsem za to, že do 25 bych měl vydělat svůj první milion. Vždycky jsem vypadal trochu starší, než kolik mi bylo.

A teď mi přijde, že se to začíná obracet. Obvykle mi lidé tipují správný věk a já už nechci být dospělejší. Za chvíli mi bude třicet a sedávám po barech a kavárnách s lidmi o šest-osm let mladšími, kteří už dnes řídí firmy. Sedím se stejně starými lidmi, kteří řeší mezi sebou starosti rodičů dvouletých capartů. Sedím s o něco staršími lidmi, co prodali svůj podíl ve firmě za desítky milionů. K ďasu! This supposed to be the future! Když už se nemůžu zbavit nespokojenosti se světem a se sebou, kde mám aspoň ty vydělané miliony a proč jsem zase single a ten nejlepší bývalý přítel? Ale ani nevím - co bych udělal jinak, kdybych měl tu možnost? Napadají mě maličkosti, ale třeba právě ony mě dovedly sem.

Zbytečně se v tom nimrat, i když to možná může mít terapeutický účinek a sám proces zaznamenávání myšlenek touhle zvláštní deníkovou (?) formou je katarzí, je příjemné pozorovat zdánlivě na mě nezávisle přibývající písmenka, jak se objevují na obrazovce. Tak mi ještě podejte flašku. Třeba z toho za 40 let bude román.

Stárneme a máslo s námi, část II

Wed, 02 Jun 2010 00:00:55 GMT

Kdybys v 25 prodal podíl ve firmě za desítky milionů, bylo by něco zásadně jinak? Zní to sice lákavě, ale i to je jen důsledek systému, kterému nedokážeme nepodlehnout, i když teoreticky je zřejmé, že mít v nějaké databázi na serveru v bance uložené číslo se sedmi nulami žádný smysl života, dospělost ani svobodu nepřináší. Jen odpovědnost. Kdybys ten záznam měl, napsal bys - so this is the future, now what? Máslo by nezmizelo a být single milionář je snad ještě horší výchozí bod k šťastnému a dlouhodobému vztahu než být single chudý student. Ale vím, že neříkám nic, co bys nevěděl. Gmail nabízí v kontextové reklamě u tvého zápisku odkazy na (v tomto pořadí) "Offshore Společnosti", "Dítě", "Román" a "Rozvod Manželství". Welcome to the future... Nebo snad raději ne? ;-)

Mě je ještě o pár let víc a sám tomu nevěřím, protože to je zjevně nějaká chyba. Jeden milion mám a jeden milion dlužím. Mám práci, byt, ženu a dítě, takže do ideálu konzumní společnosti mi už chybí jen auto. Na to, že jsem se nikdy o nic příliš nesnažil, to vypadá jako docela slušný výsledek. Tohle je tedy kdysi tak vzdálená dospělost? A co bude teď? Nebo to už je všechno? Aha. Vydělat další milion, vychovat děti a umřít - to má být doporučený program na následující čtvrtstoletí? A nějaký zajímavější román by tam nebyl? Vždyť tohle už tu tolikrát bylo... Vím. Bylo naivní myslet si, že to zrovna v mém případě bude jiné. A přesto, kdybych měl tu možnost, neměnil bych. Všechno je, jak má být.

Ale máslo je pořád všude okolo. Mám pocit, že celý svět mimo náš byt je jenom nějaká hra, kde cílem je předstírat, že jsem vlastně stejný jako všichni ostatní, že mám podobné zájmy i cíle. Ale není to hra, kterou bych hrál rád, a tak do ní občas vnáším drobné chybičky, protože na víc si netroufám. A stačí překvapivě málo, třeba doporučit kolegovi nějaký divný film, zmínit jednu z neuvěřitelných historek ze života ženina bratra, nejíst maso nebo s vážnou tváří mluvit o cole, kávě a čaji jako o drogách. Jako bych potřeboval pořád sám sobě dokazovat, že jsem divný neboli jiný a lepší, přestože v hloubi duše tuším, že to není pravda. A skutečné pravdy se bojím. Bojím se, že bych mohl zjistit, že ve skutečnosti jsem jenom nula, která se jen nechává unášet proudem a která úplně promrhala veškerou inteligenci, se kterou se z nějakého nepochopitelného důvodu dostala na tento svět. Ať už byl cíl jakýkoliv, vypadá to, že ho nebude dosaženo. A čas se krátí.

Jenže co vlastně chci? Profackovat? Jak řekla jedna jednodušší osoba v internetové diskuzi o svém miminku: Všechno má, nic mu nechybí, tak proč pláče? Proč se nimráme v prkotinách, když vlastně nemáme žádný problém? Možná právě proto? Osvícené máslo? Ha ha ha!

Osm let

Sat, 01 May 2010 00:00:00 GMT

Kdepak jsou ti buřiči, ti rozervaní mladí a úspěšní, kteří pak vytvořili Klub rváčů?

Ne, buřiči samozřejmě není to správné slovo. Ani rozervaní... ach jo. Tak jinak. Když nám bylo kolem dvaceti, měli jsme pochmurné nálady a viděli to s civilizací černě. Bavil nás nejen Palahniuk, ale taky Orwell, Huxley a další a viděli jsme jasné paralely s vlastními životy. Hlavní hrdinové těch oblíbených světů byli obvykle starší než my a někteří z nás to chápali tak, že i když nás svět bude válcovat dobrobytem, my se nenecháme oblafnout, protože budeme vědět, že takhle to není, že je to celé jen jako, takové pozlátko, úplatek, aby člověk mohl šťastně fungovat a nevnímal realitu. A ve skrytu duše (možná / někteří) jsme doufali, že se tomu vyhneme, že přijde čas - a my budeme vědět, že nastalo zúčtování, že se konečně bude něco dít.

Jenže stalo se to, co nám říkali všichni ostatní, starší a protřelejší: tedy nic. Dostudovali jsme, našli si práci (někdy mizernou, ale velmi často dobře placenou, s prstem na tepu nových technologií, obvykle v oborech, jejichž podstatu nedokážeme vysvětlit vlastním rodičům). Moji přátelé zakládají rodiny nebo společnosti, cestují po světě, zodpovědně konzumují (ale nezapomínají na fair trade, angažovanost v neziskovkách a věsí na dům tibetskou vlajku). Většinu času se snažím tvářit taky tak, poměřuju si s ostatními velikost a ekologičnost vozidla, dělám si uměřenou legraci z nadřízeného managementu (který ale obdivuju), dál vedu (i když už ne tak často) debaty o filozofických otázkách a rekreačně konzumuju lehké drogy - ne kvůli rauši, je to jen relax po práci, jako naši tátové chodili na pivo.

Ale nejde mi to, kazím hru, občas, ve chvílích největší střízlivosti, zase vidím hořet ohně a cítím, že druhá strana je tak blízko, jen prokopnout dveře, a budou tam na mě čekat. Ajvazovy nestvůry žijící za okrajem stránky, vytěsněné z příběhu z estetických i ideologických důvodů.

Pomíjivost, nic než pomíjivost, říká Kazatel. Asi bych si ji přál nějak překročit a bojím se, že tu hru hrát neumím, že se se mnou nedá vydržet, že já se ze svých dětí nekriticky radovat nebudu - nebo hůř: že to nepomůže. Třeba je to jen strach, snad trochu závist. Já bych asi taky chtěl to co všichni rodina-dům-auto-dovolená-squash... Jen tomu nejsem schopný uvěřit naplno, a když člověk nevěří, ani modlitby nepomohou.

Blbost si žádá kreff

Sat, 20 Jan 2007 12:45:04 GMT

re: butyrum politycum
qua-re: quin
onehdá se nějaký salónní pravičák (povoláním žurnalista, produkt to před-převratové fakulty sociálních věd a publicistiky uk) rozplýval nad tím, jak je třeba stát odstranit, aby neodíral lidi o jejich těžce vydělané peníze, páč za ty peníze nic nedává zpět. dle jeho slov prakticky vše pozitivní je dílo soukromníků a prakticky nic není dílo státu.
tak dobře už jsem se dlouho nezasmál.
na počátku 21. století mě fascinují lidé, kteří ještě myslí ideologicky. ať už ideologií dobra pro "lid" nebo naopak protagonisté "rovných" šancí a "volných" trhů. "lid" neexistuje stejně, jako koncepce "rovnosti" a "volnosti". obojí je idelogická klička sloužící k oblbování těch, které chceme zneužívat právě z pozice reálně existující nerovnosti šancí a omezené volnosti. společnost, to jsou především jednotliví lidé a jejich zájmy. v druhém sledu pak organizované i neorganizované skupiny lidí s podobnými zájmy. a mám vážné obavy, že se nemýlím, domnívám-li se, že tyto zájmy rozhodně nejsou univerzalistické. soupeření o omezené množství zdrojů není selanka na odpolední soirée de débats. jen díky organizovanému násilí státu, jedné z těch skupin, které simulují univerzalistické zájmy nejlépe nebo aspoň nejusilovněji, je to selance blíže. ale i to je jen optický klam, způsobený zamženým sklem v okně vaší oblíbené kavárny. život je boj. boj o židli v kavárně, v zaměstnání, o místo ve frontě na pomoc OSN, o možnost osouložit toho, koho můj mozek osouložit chce, o to, nechcípnout teď, ale až někdy jindy. jenom díky státu tento boj může vypadat komicky nebo nespravedlivě. jen díky tomu státu si dotyčný leff salónů může na tento stát stěžovat. nebýt právě státu, měl by příliš málo volného času na přemýšlení o blbinách, protože každá další sekunda by mohla být jeho poslední s pravděpodobností blížící se neúprosně jedné.
máslo? jíst!

Sen o másle

Tue, 05 Oct 2004 00:00:00 GMT

Když jsem se ráno vzbudil na další těžkou směnu, překvapilo mě, jak živě jsem si zapamatoval poslední sen. Byl totiž o másle. V tom snu byl můj strýc (podotýkám, že je to psychiatr) zodpovědný za projekt budovy pro olympiádu, která se bůhví proč měla konat v našem malém městě - a já byl pověřen realizací oné stavby.
Avšak v tom snu jsem večer seděl v podivných rozvalinách vedle staveniště, kde se sešla hromada záhadných individuí. Skupina mého kmotřence ladila nástroje a po krátké poradě - začali hrát píseň o másle. A já věděl, že ten text je můj, že jsem ho kdysi napsal a posléze - a to vše dávno před rokem 1997 - ztratil. Byla to naše sudička, Taťáňa s dvěma ť, která jej kdesi archivovala a donesla. Vypadalo to zvláštně a měl jsem divný pocit déja vu. Sen ovšem skončil nepříjemně, všichni odešli a já musel volat strýci, kde přesně má být v novém objektu parkoviště trolejbusů. Řekl mi, že to mám vyřešit sám. A to bylo nemilé.