Uctívat máslo. Opravdu uctívat? Máslo není hodno úcty a já pro změnu nejsem úcty schopen. Balancovat mezi lidskostí a sobeckostí se nedá věčně. Byla to hra. Celou tu dobu, kdy jsme se rozhodli psát o másle, to byla hra. Nebo snad ne? Nebo snad ano? Nebylo snad hrou osudu už naše zplození? A co naše spojení v maslo.cz? Není máslo jen další hrou, kterou již brzo najdete v Apple store? Co naše trapné povzdechy nad tím, jak se nám nic nedaří? Ale i to je relativní, před pár tisíci lety bychom patřili k menšině, která se dožila prahu třicítky. Problém je, že my nežijeme, ale jen přežíváme. Teď mluvím o lidstvu, ne o "nás" aby bylo jasno! I když... Ano, rodíme děti, nalézáme partnery a rozcházíme se za neustálého šustění peněz, které vyděláváme a potřebujeme k životu, jako kdyby to byl kyslík nebo hemoglobin v krvi. Trvale udržitelný rozpor mezi vznosnými myšlenkami a přízemními činy? Možná...

Hranice toho, co je a co není OK je neustále hýbou. Občas je po vzoru globalizace světa jednoduše smažu. Včera to nešlo, dneska budu za peníze sloužit tomu, kdo nabídne víc. Samozřejmě, že jen pod podmínkou, že dostanu práci. Nezáleží jak velké sračky v ní budu dělat. Ale už z principu jde o komfort, teda jestli mi rozumíte? Ideálně takovou, kam to trvá z domu jen pouhých deset minut a kde je teplo, sucho a slušní kolegové. Možná jsem to vzal v životě za špatný konec. Možná jsem se měl vykašlat na mantru "partner, peníze, práce" a prostě jsem měl dát svému životu opravdový smysl. Možná, že teroristi, které tolik máselný mediální systém odsuzuje, žijí spokojenější život. Co může být slastnějšího, než výkřik: "Allahu Akbar" a pocit, že měníte svět? Pravda, pracovní kariéra sebevražedného atentátníka je obvykle krátká. Jsme srabové, lpící na vlastní existenci. Mluvíme o tom, jak je třeba svět měnit k lepšímu, aniž bychom přiložili ruku k dílu. Plně nám vyhovuje sebemrskačství. Zmrskat se a pak zpátky k větrajícímu pivu na baru a dát si špeka venku. Vyměkli jsme kamarádi, vyměkli...

            -- uctivat @ maslo

Když jsem byl malý kluk, chtěl jsem být dospělý. Ve školce jsem si četl knížky a bavil se s učitelkami, protože jsem měl za to, že ostatní děti jsou pod moji úroveň. Myslel jsem si, že až mi bude 12, celý svět se přede mnou bude sklánět. Ve škole jsem nepatřil do žádné party a nechodil do družiny a chtěl být dospělý a myslel jsem si, že až mi bude 15, bude to konečně ono. Na gymplu jsem začal psát básně a povídky a snil o kariéře novináře-spisovatele. Když mi bylo 18, měl jsem za to, že do 25 bych měl vydělat svůj první milion. Vždycky jsem vypadal trochu starší, než kolik mi bylo.

A teď mi přijde, že se to začíná obracet. Obvykle mi lidé tipují správný věk a já už nechci být dospělejší. Za chvíli mi bude třicet a sedávám po barech a kavárnách s lidmi o šest-osm let mladšími, kteří už dnes řídí firmy. Sedím se stejně starými lidmi, kteří řeší mezi sebou starosti rodičů dvouletých capartů. Sedím s o něco staršími lidmi, co prodali svůj podíl ve firmě za desítky milionů. K ďasu! This supposed to be the future! Když už se nemůžu zbavit nespokojenosti se světem a se sebou, kde mám aspoň ty vydělané miliony a proč jsem zase single a ten nejlepší bývalý přítel? Ale ani nevím - co bych udělal jinak, kdybych měl tu možnost? Napadají mě maličkosti, ale třeba právě ony mě dovedly sem.

Zbytečně se v tom nimrat, i když to možná může mít terapeutický účinek a sám proces zaznamenávání myšlenek touhle zvláštní deníkovou (?) formou je katarzí, je příjemné pozorovat zdánlivě na mě nezávisle přibývající písmenka, jak se objevují na obrazovce. Tak mi ještě podejte flašku. Třeba z toho za 40 let bude román.

            -- opravdove @ maslo

Kdybys v 25 prodal podíl ve firmě za desítky milionů, bylo by něco zásadně jinak? Zní to sice lákavě, ale i to je jen důsledek systému, kterému nedokážeme nepodlehnout, i když teoreticky je zřejmé, že mít v nějaké databázi na serveru v bance uložené číslo se sedmi nulami žádný smysl života, dospělost ani svobodu nepřináší. Jen odpovědnost. Kdybys ten záznam měl, napsal bys - so this is the future, now what? Máslo by nezmizelo a být single milionář je snad ještě horší výchozí bod k šťastnému a dlouhodobému vztahu než být single chudý student. Ale vím, že neříkám nic, co bys nevěděl. Gmail nabízí v kontextové reklamě u tvého zápisku odkazy na (v tomto pořadí) "Offshore Společnosti", "Dítě", "Román" a "Rozvod Manželství". Welcome to the future... Nebo snad raději ne? ;-)

Mě je ještě o pár let víc a sám tomu nevěřím, protože to je zjevně nějaká chyba. Jeden milion mám a jeden milion dlužím. Mám práci, byt, ženu a dítě, takže do ideálu konzumní společnosti mi už chybí jen auto. Na to, že jsem se nikdy o nic příliš nesnažil, to vypadá jako docela slušný výsledek. Tohle je tedy kdysi tak vzdálená dospělost? A co bude teď? Nebo to už je všechno? Aha. Vydělat další milion, vychovat děti a umřít - to má být doporučený program na následující čtvrtstoletí? A nějaký zajímavější román by tam nebyl? Vždyť tohle už tu tolikrát bylo... Vím. Bylo naivní myslet si, že to zrovna v mém případě bude jiné. A přesto, kdybych měl tu možnost, neměnil bych. Všechno je, jak má být.

Ale máslo je pořád všude okolo. Mám pocit, že celý svět mimo náš byt je jenom nějaká hra, kde cílem je předstírat, že jsem vlastně stejný jako všichni ostatní, že mám podobné zájmy i cíle. Ale není to hra, kterou bych hrál rád, a tak do ní občas vnáším drobné chybičky, protože na víc si netroufám. A stačí překvapivě málo, třeba doporučit kolegovi nějaký divný film, zmínit jednu z neuvěřitelných historek ze života ženina bratra, nejíst maso nebo s vážnou tváří mluvit o cole, kávě a čaji jako o drogách. Jako bych potřeboval pořád sám sobě dokazovat, že jsem divný neboli jiný a lepší, přestože v hloubi duše tuším, že to není pravda. A skutečné pravdy se bojím. Bojím se, že bych mohl zjistit, že ve skutečnosti jsem jenom nula, která se jen nechává unášet proudem a která úplně promrhala veškerou inteligenci, se kterou se z nějakého nepochopitelného důvodu dostala na tento svět. Ať už byl cíl jakýkoliv, vypadá to, že ho nebude dosaženo. A čas se krátí.

Jenže co vlastně chci? Profackovat? Jak řekla jedna jednodušší osoba v internetové diskuzi o svém miminku: Všechno má, nic mu nechybí, tak proč pláče? Proč se nimráme v prkotinách, když vlastně nemáme žádný problém? Možná právě proto? Osvícené máslo? Ha ha ha!

            -- osvicene @ maslo