Slibuju, že je to nadlouho naposledy, co s podobnými tématy otravuju. Jen jsem si chtěl dát variaci na téma "všechno už tu bylo". Takže here we go: jedna pěkná citace z roku 1979. Překládat to nebudu.

Ch. Lash: The narcistic personality of our time

He doesn't suffer from debilitating fixations or phobias or from the conversion of repressed sexual energy into nervous eilments; instead he complains "of vogue, diffuse dissatisfaction with life" and feel his "amorphous existence to be futile and purposeless". He describes "subtly experienced yet pervasive feelings of emptiness and depression", "violant oscillations of self-esteem", and a "general inability to get along". He gains "a sense of heightend self-esteem only by attaching himself to a strong, admired figures whose acceptance he craves and by whom he needs to feel supported". Although he caries out his daily responsibilities and even achieves distinction, happiness eludes him, and life frequently strikes him as not worth living.

A ještě drobnost: nejhorší jsou idealisté aktivistického typu. Se zkorumpovaným člověkem se dá aspoň domluvit, můžete ho uplatit. S mesíášem je jakákoliv diskuse marná. Michael Moore, který zhusta používá všechny finty a triky, které sám kritizuje. Brněnští aktivisti, kteří si vás odchytnou hned na nádraží a nutí vám petici o jeho příštím umístění (já tomu sice nerozumím, ale jak jsem na ně koukal, oni taky ne). Odpůrci potratů. Zastánci práva žen na svobodné rozhodnutí se o budoucím rodičovství. Militantní nekuřáci. Profesionální protestanti. Nemytí informatici tančící kolem zlatého tučňáka.
Dejte mi všichni pokoj.

            -- opravdove @ maslo

Na první pohled se nijak nelišíme od jiných lidí. Nejen já mám kde bydlet a mám snesitelnou práci generující příjmy dostatečné na zabezpečení mých podprůměrných potřeb i na přebytečné internetové kratochvíle jako je provozování stránek másla. Ti z nás, kteří byli okolnostmi přinuceni pro obživu pracovat, dokonce uhladili i svůj vzhled a už nevypadají jako návštěvníci prvního reality hacku, toho před americkou restaurací. Někteří z nás jsou dokonce celkem úspěšní, aniž by se hnali za kariérou. Dokonce i partnerské vztahy navazujeme. Nevím jak ostatní, ale já si vlastně nemůžu vůbec na nic stěžovat. Podle všech měřítek bych měl být dokonale šťastný. Většina ostatních asi také, a tím nemyslím jen másla, ale i ty okolomotající se nám podobné magory. Dokonce jistý druh štěstí i skutečně pociťuji. Ale...

Kde se bere ten pocit totálního ztroskotání? Co způsobuje tu příšernou nespokojenost se světem i se sebou? Proč nejsme schopni přijmout fakt, že smysl života zcela právem nikoho nezajímá a nás by také neměl? Proč vyloženě odmítáme být součástí šťastné většiny spokojených konzumentů? A jsou ostatní skutečně šťastní, nebo se tak jen tváří? Nebo jsou natolik ponořeni do smyšlené kolektivní halucinace blahobytu a štěstí, že mé naříkání považují za bludy a sebe za šťastné a vědoucí? Je to deprese, čili choroba? Pokud ano, existuje nějaký důvod, proč bych v tom stavu objektivně být neměl?

Má cenu snažit se zapomenout, utéct a po pár letech se ohlédnou a zjistit, že umírněný workoholismus sice značně zvyšuje stupeň hmotné zabezpečenosti a umožňuje nakupovat akcie a byty, ale pořád je to nechtěný stav? Nebo prostě jen na úspěch nemám a snažím se to omlouvat absencí smyslu života?

Kdybych se narodil o sto let dřív, stal bych se komunistou a byl bych šťastný, protože bych měl naději, tu lidskou verzi pudu sebezáchovy. Ale dnes už nepřichází v úvahu ani tahle iluze.

            -- osvicene @ maslo

Dead end. I méně chápaví čtenáři si zajisté povšimli určité stagnace. Proč? Protože každý projekt má svůj začátek a konec? A je lepší skončit dřív, než vaše (virtuální) hnízdo osiří do té míry, že se o něm bude psát jako o historii? Nebo ponechat (jak radí jeden z našich milých čtenářů - mimochodem, přijde mi to, nebo je to banda vyšinutých cvoků, kteří [v lepším případě] nic nepochopili?) máslo svému osudu a snažit se raději zapomenout, že jsme něco vlastně chtěli. Jednou jsem se to pokusil shrnout. Není to vyčerpávající definice, ale snad příhodná pro tento okamžik:

Máslo vlastně vzniklo jako reflexe toho, že jsme byli špatní ze slona v jahodách. Vysvětlím. Slon stojí v jahodách. Je to velice podivná a nepřirozená věc. Jenže protože je tam pořád, tak ti to nepřijde. Nevidíš ho. Je to Problém Někoho Jiného. Přesto cítíš, že něco není v pořádku. Odráží se to na spoustě věcí. Svět je divný. Nedokážeš se chovat tak, aby to společnost akceptovala a pokud ano, stejně s tím nejsi spokojen, protože tento stav vnímáš jako nepřirozený. Zároveň se odmítáš angažovat v revolucích, protože na mesianistické kecy o beztřídní společnosti / ideály kapitalistické parlamentní demokracie / vesmírné lidi (nehodící se škrtněte) jsi příliš inteligentní. Zároveň ti přijde nesprávné prodat svou duši PR agentuře jen proto, aby sis mohl zařídit život příjemnými a zbytečnými věcmi. Fór je v tom, že 95% toho, co je ti předloženo ke konzumaci, nemá žádný vztah k realitě. Simulakra... Symboly, které už interagují pouze mezi sebou. (Ano, díval jsem se dnes na Superstar. A pak na Klub rváčů. Víno, které nyní piji, už jsem měl vylít do záchodu.) A proto se chytáš sebemenší šance na nějakou - jakoukoliv - změnu. I kdyby to měla být destrukce (to je totiž v podstatě nejjednodušší způsob, jak se k té "realitě" dostat). Proto jsme vždycky při návštěvě Prahy uvažovali, kde by bylo ideální místo pro položení výbušniny...
To není sadismus. To je jen zvláštní druh zoufalství.

A tomu buď propadnete nebo utečete. A pak... Už je zbytečné psát dál.

            -- opravdove @ maslo

Máslo se pojmem stalo.
Máslo ódy má.
Máslo opěvujme.
Máslo spotřebujme.
Máslo produkujme.
Máslo.

Máslo mít místo milionu.
Možnost milého momentu mít.
Měna může měřit mdle. Máslo?
Máslo míří mlhou mimo myšlení.
Máma má máslo.

Shrnutí

Máslo přilétlo a psavci zaklekli ke svým off-line blogům. Než to vydají, bude již den. A to se nesmí stát. Čerstvé datum a aktuální blog je sounáležitost, kterou nelze podceňovat.

            -- filtrovat @ maslo