Za chvíli budou tři hodiny po půlnoci a já sedím ve tmě před počítačem, poslouchám svou oblíbenou alternativně-depresivní hudbu a čekám, jestli přijde ráno a venku začnou zase křičet ptáci. Jedna skladba skončila a začala další úchvatná směs zvuků vyvržená z útrob podvědomí šíleného (a v symbióze s počítačem žijícího) umělce. Jen pár okamžiků - a dalších sedm minut mé existence je nenávratně v háji. S každým dalším tónem blíž a blíž nevyhnutelnému zániku.

Dnes mě to nezneklidňuje. V té nelidské hudbě je síla. Smrt je jen strašák a přestože vidina nesmrtelnosti je lákavá, představa věčné existence lidské společnosti mě naplňuje jen o málo menší hrůzou než věčný karmický kolotoč. Chybí tu prostě smysl, jako obvykle. Jestli je člověk něco, co má být překonáno, na vyšší úrovni existence musí být smysl zřejmý a tudíž nutně daný a neměnný. Ugh. Diktatura smyslu mě přímo děsí. Nutný smysl naštěstí snad nemůže být smyslem, takže další úroveň vypadá doufejme jinak...

Zamotal jsem se v tom. Skoro tu usínám a v mých myšlenkách začíná panovat zmatek. Nalezení smyslu musí nezbytně znamenat ztrátu svobody a naopak skutečná svoboda nutně ničí možnost nalezení smyslu, protože smysl omezuje. Pojem svobody se už sice omezil na možnost volně si plácat a zveřejňovat jakékoliv nesmysly (které však nesmí působít dojmem, že to myslíte vážně) a jen matně za ním tušíme cosi většího, nějaký cíl, nějaký smysl... A zase jsem se zamotal. Nemám na to.

Nejskličující skladba právě skončila a já jdu spát. Ani hrubky opravovat nebudu. Za chvíli bude světlo.

Čas od času se přihodí den, ve kterém máslo jednoduše nelze odfiltrovat.

Včera jsem si vlastní neopatrností při pokusu o rozpůlení másla zabodl nůž špičkou do levé dlaně. Asi dost hluboko. Z ruky se řinul proud krve a tak jsem po vzoru Indů ránu zasypal kořením zvaným kurkuma, které kromě toho, že se z něho získává žluté potravinářské barvivo, krásně zastavuje krvácení. A skutečně, už po několika minutách se téměř uprostřed dlaně vytvořila sytě červená krusta tvořená krví a kurkumou.

Vypadala hrozivě. Být to jen o trochu vedle a navíc ještě i na druhé dlani, připadal bych si jako náš pán Ježíš Kristus. A kdybych těžce snášel krvácení, mohl jsem se pomátnout, prchnout do ulic a volat "lidé, podívejte, já jsem se vrátil!" Vyhublý jsem na to dost, ale vousy jsem si bohužel nedávno zkrátil a mé vlasy dosahovaly ježíšovské délky naposled před pěti lety. Což je škoda. Mohl jsem mít vlastní kult. Snad někdy přístě.

Dnes mě celá levá dlaň včetně prstů bolí při každém pohybu a klávesnice se proměnila v důmyslný mučící nástroj. Ale lepší se to velmi rychle. Samoopravné mechanismy našich tělesných schrán jsou ukázkou úžasné technologie. A kurkukma opět zabrala - je mocnější másla.

Šel jsem z místa A do místa B. Nebylo to daleko, šlo se mi příjemně. Rozhlížel jsem se po okolí a mírně se usmíval, spíš dovnitř než nějak viditelně. Šeřilo se, poslouchal jsem zvuk svých kroků a právě si říkal, že tuhle cestu znám asi nejlíp z cest, které znám. Těch pár set metrů mě přitom nikdy nenudí. Je to sice příliš krátká cesta na to, aby se mi mohlo něco stát, ale ne zas tak krátká, aby se mi nemohlo něco přihodit. Ale ne, dnes se snad ani nic nep- A sakra! Co je tohle? Shýbl jsem se a zvednul ze země papírek.

Snad maminka poslala svou ratolest do obchodu a pro jistotu ji vybavila seznamem potřebných věcí. Dítě nakoupilo a cestou domů papírek odhodilo. A já jej našel, sebral, oscannoval a teď vám jej nabízím.

Nevyzpytatelné jsou cesty másla.

A to včerejší místo je kousek od Jihlavy... Nač jezdit do Afriky?

Snad jen lehký neklid, snad ozvěna budoucnosti. Všechna putování - jedno zdali jde o třídenní výlet za humna nebo o expedici do Amazonie - mají společné rysy. Cesty nevedou mezi místy, ale mezi lidmi a po zákoutích vlastního nitra. Objevujeme tak sami sebe a mnohdy je snadné zabloudit.
Stojím na peróně, snažím se překonat trému. Jako bych byl u zkoušky a měla se hodnotit správnost mých rozhodnutí. Současných - i budoucích. Nadechnu se a skočím.
Někdo se usmívá, někdo spí, venku začíná pršet a Karel je smutný. I když je teprve devět ráno, alkohol už u řady spolucestujících dělá své. Dostali jsme se do místa, kde mobily nefungují, jízdní řády je nutné brát s rezervou a naše běžné starosti se zdají jako z jiné planety. Ale kořalka - ta zabere vždycky a všude...

Prý máme vyhlašovat hacky dřív než týden před konáním. I měsíc je lidem málo! Já zas myslím, že týden je akorát a měsíc je moc. Čtyři týdny napjatého očekávání bychom nemuseli přežít bez následků...

Co se týče záznamů a pořízených potvrzení, je to víc než špatné. Nikdo nás nekontaktoval, nikdo nic nepředal, jako obvykle. Takže máme jen nějaké fotky z Brna. Ty se v dlouho chystané galerii hacků určitě objeví. A to není všechno - pořad Čajovna o Reality Hacku #002 na Náměstí republiky bude odvysílán příští středu (16.7.2003) mezi 19:00 a 19:15 na stanici Vltava. Stejně jako minule půjde sice o realitu poněkud předžvýkanou, ale alespoň se procvičíme v dešifrování.

A na závěr malý vzkaz pro Marka Hejduka z pražské přílohy Mladé fronty Dnes: Ano, uznáváme, že pět dní čekání na naši reakci je nesnesitelně dlouhá doba a že si už jen proto žádnou odpověd nezasloužíme, takže jen - škoda, že letos okurková sezóna skončila dříve, než začala. Naše zástupkyně pro média se na vás už tolik těšila!

Viděl jsem nedávno jednu zombie, jak s mikrofonem v ruce trčí z jeviště a z hnilobou rozežraného hrdla jí bublá veselý song o lásce. Potlačil jsem nutkání vrhnout a poodešel. Ptal jsem se sám sebe, čím to bude...

Není to žádné velké tajemství, ale celá naše podělaná civilizace adoruje úspěšnost a je jedno, tasí-li někdo pro aplaus kozy, prachy nebo větší kvér. Vesele tleskáme, ale při odchodu se mnoho z nás podivuje, no jak je možný, že támdle ten (kterému jsme zrovna netleskali) si dovoluje toto (jen aby získal tutéž slávu, kterou jsme dopřáli jiným)... No, čím to bude?

Ve farmakologii je pěkná teorie prahu citlivosti. Začnete žrát nějaké svinstvo, třeba morfium. Po malých dávkách. Máte pěkný rauš, ale vaše receptory jsou vysycené a je potřeba větších a větších dávek, aby se rauš opět dostavil. Pak už žerete koňské dávky, které by vás na začátku prostě zabily. Ty velké to udělají jen o trochu později. Nakonec bude tělo kvůli rauši požadovat dávku, kterou už játra nerozchodí a vy také ne. Zlatou dávku. Totéž se děje v mezilidských vztazích. Všichni bytostně toužíme, ať si to připustíme nebo ne, po tom, aby se o nás druzí zajímali. Chceme být uznáni. Potom obdivováni. Posléze adorováni. Někteří se nechají zbožštit. Ti pak umírají ošklivou smrtí. Buď je někdo picne, nebo se předávkují, nebo je ten mlýn semele jinak. Kdysi stačilo proto, aby se jeden stal slavným, říct "Eppur si muove!". Dnes vezmeme tatínkovu devítku a jdeme zastřelit učitele. Nebo, jako jistá interpretka, na jevišti masturbujeme. Vyděláme nějakou tu miliardu okrádáním hlupců a bezmocných. Píšeme ságy s dobrým marketingem.

Skombinujme to s faktem, že naše geny nás nutí ukazovat, že jsme skutečně vhodní pro páření a že jen naše genová výbava je ideální pro kombinaci s jinou, stejně kvalitní. Tenhle šílený tlak nás, potenciálně rozumné bytosti, nutí dělat věci, nad kterými za střízliva jen kroutíme hlavou. Ta zombie už pohlavního styku patrně schopna nebyla. Ale ten natahovací mechanismus na klíček furt mlel to svoje tik-tik-vrrr-cink a ona tam stála a dula píseň o lásce.

A já s rukopisem v podpaždí spěchal k nakladateli, abych publiku předvedl, že já jsem velmi chytrý hoch, chytřejší než jiní hoši a že

máslo? Jíst!

Dnes, necelé dva týdny po rozdávání peněz, je čas na malou paranoidní vzpomínku na říjnový Reality Hack #001... Účastníci z Prahy si jistě všimli, že na místě byli nejméně čtyři lidé s foťáky a dokonce i jedna kamera. Přesto se na webu objevily jenom dvě sady fotek. Co se stalo se zbývajícími záznamy? Kam se poděly? Zkoumá je CIA?

Zajímavá byla i ta trojice policejních aut, protože podle všeho se na místě jen tak zhmotnily - mluvčí symbolu, do jehož oken se čučelo, v rozhlase prohlásila, že oni je určitě nevolali. My kupodivu také ne. Jak ta policie vlastně funguje? Proč tam byla? Sleduje nás?

Ta samá dáma zároveň sdělila světu úžasnou informaci, že několik účastníků zírání v Brně přijalo jejich nabídku jídla zdarma. Podle našich vlastních tajných agentů však k ničemu takovému nedošlo. Je vidět, že McDonaldi opravdu umějí ohýbat realitu podle svých potřeb. Mají v tom dlouhou praxi. Vždyť i to sloučení s KFC stále úspěšně tají.