Snažil jsem se vyladit nějakou poslouchatelnou stanici. Nejdřív na dlouhých vlnách, ale asi byla někde blízko bouřka - nedařilo se mi vyladit ani Radio Skopje, které bývá často mým posledním útočištěm. Tak jsem přehodil na FM a uvažoval, jestli přetrpět 15 minut bludů na Vltavě (že pak by snad mohli pustit jazz) nebo ještě bloumat po pásmu. A v tom břink, něco křuplo a dál jsem mohl s tím kolečkem točit jak chtěl - rozbilo se to a dál už ani ťuk.

A je to taková pěkná paralela. Ladil jsem svoje plány a různě je přizpůsoboval a najednou břink a zdálo se mi, že i kdybych se rozkrájel, nemůžu už udělat nic. Dost možná to byl jen krátkodobý pocit, jen připomínka toho, jak marné je všechno to pachtění. A přeci nezbývá, než zase pachtit se, radovat se a plakat. Ach, jak patetické a tak dál.

Psal jsem tenhle deník se smíšenými pocity. Myslím, že mi to docela šlo, ale přitom jsem se nemohl zbavit dojmu, že i tady je něco špatně. Bylo v tom hodně stylizace a zároveň (přesto? proto?) taky velká dávka upřímnosti. Ale už na to kašlu. Končím, balím to.

Ovšem pozor: Něco končí, něco začíná - nezapomeňte - Buttery division enjoys the ride. Stay tuned. More to come.

No a jako poslední bonus je tu pro vás anketa. Kdo se trefí nejblíž, dostane překvapení!

(Anketa byla už dávno ukončena. Nikdo se netrefil.)

Členové másla, jejich rodinní příslušníci a domácí zvířata jsou z ankety vyloučeni! Stejně tak Vesmírní lidé, pornofašisti, zombie a všichni, kdo váží nad 120 kg a nechávají si říkat Mufíček.

Další den strávený popíjením kávy a hraním Freecelu. Ospravedlňuju si to tím, že včera jsem asi za dvě a půl hodiny vydělal tisíc korun čistého, což při mých skromných poměrech není špatné.

Četl jsem v jednom úžasném blogu (ano, je to míněno poněkud ironicky...) - proč vlastně nejmenovat - je to "její tajný deník" na webu reflexu - jaké má dotyčná dáma problémy s hledáním práce. Velká frajerka z pražského rádia se přece někde nezahrabe! No vida... Až v tu chvíli jsem si uvědomil, jak se povedlo zahrabat mně. Ne že bych byl úplně neschopné hovado - jen nemám ambice honit se 25 hodin denně za chimérou karierního postupu. Odmítám sedět v práci se zdegenerovanými workoholiky, kde by mi bylo špatně jen z pohledu okolo sebe. Nějak vyžiju, o to se nebojím, když něco potřebuju, tak holt musím začít trochu víc makat. Ale protože v podstatě nic nepotřebuju, tak jsem v klidu a můžu trávit většinu času po kavárnách. Na takový životní styl se lehce zvykne a s trochou šikovnosti na něj můžete být i pyšní. Pochechtávat se těm "druhým" a být nad věcí.
Ale jak už to tak nepříjemně bývá, každá mince má dvě strany. Někdy vás nad ránem po další noci strávené nekonečným bloumáním na netu nebo čtením dalších schizofrenních literárních úletů přepadnou pochybnosti. Není to závist, jen jakási forma rozčarování - copak tohle doopravdy chci? A pak zasvitne myšlenka druhá - jistě, takhle se dá žít, když je člověk sám - ale ...

Oj oj... To je zase jednou trendy téma! Mladí, perspektivní, ale osamělí lidé. Psali o tom za poslední čtvrt rok nejméně jednou ve všech magazínech i časopisech, co jich u nás je - snad kromě Světa motorů a bulletinu Spolku přátel žehu.

Kafe vychladlo a venku je ošklivo. Jsem tak líný, že než bych vylezl ven, radši abstinuju - cigarety došly. Pustím si Šostakoviče a budu přemýšlet o tmavě modré.

Jak to dopadá, když se pokoušíte nalít pět litrů do dvoulitrové láhve... Jedna stará historka: Měli jsme poněkud pomalejšího spolužáka. Jednou mu kamarád na horách s pokerovým výrazem vysvětloval, že když zmačká dvoulitrovou plastovou láhev, zvětší se povrch i objem a rázem pojme pět litrů tekutin. No a náš spolužák tak důvěřoval jeho autoritě, že opravdu zmačkal flašku a šel to zkusit...
Vtipné, ovšem až dnes mne napadlo, že se pokouším "nalít si" do hlavy tolik módů chování, že si občas připadám jako chudák B., když se polil čajem. A co si budeme povídat - hlava není plastová láhev.

Kontrolní otázka: stále nevíte, co je to čurando? Je to totéž jako šupajdo.

A ještě jedno zásadní (ovšem nijak původní) zjištění: žádné přistání na Měsíci se nekonalo, ani Sputnik, ani jiné výlety do kosmu. Podobně však - a to málokdo ví - neexistují žádné jaderné zbraně. Všechno to byla jen taková fligna, aby mocnosti nemusely skutečně válčit. Na obou stranách měli prostě strach.
Problém je ovšem v tom, že Číňani jim na to skočili a teď skutečně poletí na Měsíc a mají opravdovou atomovou bombu. Dokážu si živě představit zděšení v Kremlu a Pentagonu: "Oni to udělali - doopravdy... Proboha a jak? Co teď budeme dělat?" A tak dál a tak podobně...