Podivný fenomén. Nedávno jsem dostal mail od jakéhosi blouznivce, který se rozhodl psát si svůj blog o hudbě. A že se máslo-deník dostal nějakým záhadným způsobem na blogtree.com, měl jsem tu výsadu, být o zásadním kroku onoho mladého hudebního publicisty informován. Ani vám nebudu říkat adresu: je to totiž dost moc chabé. Další důkaz, že internet je ideální médium pro břídily.
Těch deníků-blogů (zkratka od weblog, a docela fenomén, který řádí šíleným způsobem v USA, ale třeba i v Polsku, kde si na serveru blog.pl denně vylévají srdce tisíce lidí - skoro se divím, že u nás ještě nikdo nic podobného nezprovoznil) v češtině už pár taky je... Ale považovat deník másla.cz za weblog by podle mne byl totální nesmysl. Co je tohle za blog? Možná špatná próza na pokračování. Ano, znám blogger.com, ano, ovlivnil mne, když jsem se rozhodoval, jakou formou psát tento deník. Poznal jsem, kudy cesta nevede. Jak snadné a zbytečné je popisovat tzv. všední život. Jak ví i Homer Simpson, je lepší si neustále vymýšlet a ono se může stát, že čirou náhodou napíšete výmysl, který bude vlastně pravdou.

Líbil by se mi třeba takový speciální deadmatch v kulisách starého Smíchova - Vesmírní lidé vs. Svědkové Jehovovi. Ale ten Smíchov by (samozřejmě) musel nad sebou mít krvavé slunce a díru místo Anděla.

Kontrolní otázka: víte, co je to čurando?

Když jedete ranní tramvají a davy lidí vyhlížejí ze zašpiněných oken a pozorují přeblikávání semaforů. Když máte dojem, že jste uprostřed filmu nebo snad videoklipu, a posloucháte balkánskou dechovku. Když každý šálek kávy chutná jako ten poslední. Když se uprostřed hovoru přistihnete, že se vám do věty připletla slova, která tam nepatří. Když se nad vaším životem tyčí obludné věže a tajmené prostory plné zapomenutých vánočních ozdob, rozbitých hraček a nefungujících počítačových komponentů. Když vás neustále něco nutí vstávat a přitom vůbec netušíte, kam byste chtěli jít.
Když platí vše výše napsané, tak to máte opravdu divný život. Dobře? Špatně? A záleží na tom?

Co si počít s takovou komunikací? Koho by bavilo probírat se haldou jinotajů a možná jen zdánlivých jinotajů: vždycky je ještě možnost, že zdání tajemna a skrytého významu je lež - a nikde není žádná ukrytá moudrost, všechna ta druhá a další čtení jsou hloupost, dosazování si vlastních významů, paranoia. Jenže to bychom přišli i o to poslední, co nás drží (paradoxně) ve světě příčetnosti: spiknutí přináší řád, třebas nepochopitelný. Smířit se s chaosem není jednoduché a prohra může mít tragické následky. Ale to už jsem říkal mockrát a zdá se, že mě stejně nikdo neposlouchá.

Nikdo nečte. Kdo čte, neporozumí. Kdo porozumí, stejně zapomene. (S. Lem)

Jdete spát ve tři v noci, venku je mrazivá noc, hvězdná obloha vám ukazuje podivná znamení a snad i měsíc je lehce do krvava. Ráno se vzbudíte a venku je jiný svět: bílá zima, šedá obloha, z níž propadá bílá masa, která se ani nezdá být sněhem. Jazz, který mě vzbudil, a oranžové stěny kontrastují s výhledem ven. A je to vlastně pochopitelné: jen se mi tím připomíná, že jsem chytl opravdu podivný obrat ve svém životě. Jeden den je nějak a pak se vzbudím a zjistím, že se mi splnil sen.
Kamarádce se to stalo taky, ale považuje to za neštěstí: protože co člověku zbude, když se mu sen splní?
Budeme se tomu smát - až se ošoupou hrany reality, až přestanou lítat vločky v těžítku našich životů. Ale bude to vůbec někdy?

A protože se bojím jít spát, abych se neprobudil, a celý můj život je jeden velký hack, není divu, že mne ostatní laskavě vynechali ze včerejšího interního máslo hacku. Stejně bych jim nemohl pomoci, nemaje po ruce žádnou přehradu (o kýblu nemluvě). A snad takto je jasnější, jak jsem to myslel s tím "šedivým dnem". Je to jako dobře vystínovaná perokresba - kde začíná černá a kde bílá? Jen v Sincity mají jasno. Ale moje srdce teď tluče v rytmu Pána snů.

A nyní se opět ponořím do fraktálovitých hlubin a v oblačném hradu budu pozorně zkoumat stará jména. Prosím, neprobouzejte mne. Moc bych se zlobil.