Někteří mí přátelé mají ze svého okolí před očima tragický osud těch, kteří propadli drogám. Ať už to skončilo sebevraždou nebo předávkováním nebo prostě kdysi nadějní jedinci zblbli, mají mozek na kaši a nedá se s nimi bavit. Proto se tito lidé drží od jiných než společensky přijatelných drog velmi daleko: pijí s mírou a tím to hasne - dál ni krok.
Pak jsou další, kteří si svou nezávislost cení natolik vysoko, že raději ani neexperimentují s čímkoliv návykovým, aby snad nepodlehli.
A pak je spousta těch, kterým je to fuk. Rádi zahulí, halucinogeny čas od času pro ně nejsou problém a jaká by to byla taneční party, kdyby u toho chyběl vitamín E. Někteří si neuvědomují, že nic na světě není zadarmo a že i za podobné věci se platí; jiní to chápou, ale dělají to i tak.

Možná kdybych se měl víc rád, možná kdyby mi na sobě víc záleželo - pak bych se třeba podobným věcem vyhýbal. Uvědomuju si, že chechtat se jak idiot není nic, bez čeho by se nedalo žít. Dobře vím, že cítit lásku a spříznění se svým okolím - že to jde i bez povzbuzovadel. A ano: svět je tak úžasně zajímavý i viděn prostým okem, že skoro nestojí za to, snažit se halucinogeny se probíjet někam jinam: dveře jsou přece otevřeny, stačí se podívat okolo sebe a každý může spatřit tu krásu - tak proč si na to brát chemický ekvivalent autogenu?
Vím. Ve svých lepších chvilkách si vyčítám, s jakou lehkostí se vrhám zas a znova do jednání, které mi vlastně připadá ubohé. Každý platí svou cenu - já možná právě tím, že si pak říkám: už zas - nebylo by náhodou lepší jít na to jinak?
Vážení přátelé: Ano. Rostou v uspokojivém množství i kvalitě.

Pokud mohu soudit z několika nahodilých ohlasů, někteří z vás přivítali moje rozhodnutí opět se s vámi dělit o svoje úvahy. Zvláštní. Ale vzhledem k tomu, co se mi teď děje v meat-space (hezké sousloví: masový prostor - nebo snad spíš masný prostor po vzoru masné krámy? - každopádně to znamená protipól cyberspace, čili utlapkanou realitu našich těl, piva, vyměšování a tak podobně), mě to vůbec nepřekvapuje.
Nedá mi to, abych se nevrátil k reality.hacku 01. Nebyl jsem tam, takže mohu soudit jen ze zprostředkovaných dojmů. Překvapilo mne, kolik serverů bylo natolik ujetých, aby informovaly své čténaře o připravované akci. Možná by bylo záhodno tímto poděkovat kompostu a undergroundu za reklamu, která bude mít snad i dlouhodobější efekt. Příjemci informace byli často dost zmatení: mnoho jich protestovalo proti tomu, že je velmi laciné bojovat proti McDonaldu, což je jistě pravda. Fakt je, že ani onen slovenský text neměl být chápán jako anti-globalizátorská výzva. (Mimochodem, v mekáči si pivní mozol asi nevypěstujete.) Šlo o to, aby bylo něco jednou jinak, aby byli lidé překvapení, možná šokovaní. Což se asi i povedlo, alespoň co mohu soudit z vyprávění...
Nabízí se otázka: co dál? Vytvořil se určitý počet lidí, kteří máslu sice asi moc nerozumí, ale jsou ochotní podílet se na dalších reality.hacks. Možná by bylo úplně nejstylovější úplně se na ně vykašlat a počkat, dokud je jejich nadšení nepřejde a neomrzí a teprve pak zas něco podnikat. Ale protože jsme parta ješitných konspirátorů, asi dopadne všechno jinak. OM+OM kují pikle, jak hackovat, aniž by nás někdo mohl vypátrat. Prý se o nás bude mluvit i v rozhlase nebo co. Už jen čekám, kdy začneme po netu prodávat máslo-trička, máslo-kšiltovky a máslo.

Tolik úžasných knížek a filmů a hudby a výstav a časopisů a ... já nemám čas, abych jim věnoval pozornost. Tuhle jsem zjistil, že výstava, která byla otevřená snad od května, před týdnem skončila, aniž bych se tam podíval, i když jsem si to sliboval hrozně dlouho a aspoň desetkrát jsem mezitím byl v hospodě, která je dokonce ve stejné budově. Super. A to ještě žiju v podstatě v zapadákově (ČR), kam se drtivá většina kvalitní hudby dostane jen omylem, když si někdo splete Českou republiku a Čadskou republiku; sehnat knížky, o něž mám zájem občas připomíná snažení zlatokopa, a co se týče novin a časopisů, je asi lepší poohlédnout se po předplatném v zahraničí. A stejně - kdybych to měl všechno stíhat, nedělám nic jiného. To je ovšem problém, protože obvykle dělám vše jiné a ve společnosti pak jen chápavě přikyvuju: to jsem si chtěl už dávno přečíst; jaké to bylo - nějak jsem to nestihl, a podobně.

Onehdá jsem ovšem udělal zajímavou zkušenost. vnímat@máslo mi poslalo mail, ať se podívám do Bible na jedno zajímavé místo. Protože pocházím z rodiny, kde ještě žilo přesvědčení, že se patří vlastnit Bibli, i kdyby se do ní nikdy nikdo nepodíval - měl jsem tu možnost, Bibli otevřel a ono místo si našel. Je to kniha Přísloví, kapitola třicátá, verše 32-33: "Jsi bloud, vynášíš-li se; máš-li nějaký záměr, ruku na ústa! Stloukáním smetany vznikne máslo, tlak na nos přivodí krvácení, tlak hněvu vyvolá spor." Docela úlet. Ba je tam toho másla ještě víc - obzvláště ve starém překladu Bible kralické - nový překlad kdovíproč často vyměnil máslo za smetanu.
Ale nezůstal jsem u toho, a pustil se do čtení vůbec. I zjistil jsem, že moje znalosti (letmé, ale přeci nějaké) historie a křesťanství mě hrozně zavedly. Církev výborně balamutí: Bible je výborná kniha, zejména když se na ni budete dívat ne pod úhlem víry nebo teologie, ale historie, sémantiky a podobných věd. A nebo jako já: z vlastní, s hlavním proudem křesťanství polemizující pozice. Když bych znal Bibli líp než mí protivníci, kteří na ni přísahají, dostanu je v každé diskusi, kdy se mi zamane.
Jen o stránku dál za výše uvedenou zmínkou o másle začíná kniha Kazatel. A to je ovšem dobrý nářez. Kapitola první, verše 8-11: "Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenasytí se ucho slyšením. Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového. Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi. Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom." Dlouho jsem nic podobně trefného nečetl.

Být vulgární je tak snadné, tak ubohé, tak odpudivé. Ukazuje to na nízké společenské zařazení a tak vůbec. Ovšem kultivovaný, galantně vystupující a vždy perfektně upravený padouch - ten se nakonec dočká obdivu. A když vznikl Klub elegánů (kdysi jsem tady o něm psal), jen se ukázalo, že to někomu došlo a hodlá to použít. Zatím jednají nejspíš dost skrytě, alespoň jsem o nich zatím nikde nic nečetl, ale domnívám se, že to už nemůže trvat dlouho. Brutální násilí v exkluzivním balení. Lidé stojící vysoko na společenském žebříčku, díky čemuž bude jejich případné postihování pravděpodobně ztížené: nehledě na to, že jejich cílem jsou "ti, kteří si to zasluhují". Lidi mají rádi galantní Batmany, policii možná iritují - ale s trochou šikovnosti (když předají zločince policii tak, aby ta získala uznání a obdiv veřejnosti a médií) to není problém. Obzvláště pokud patří mezi členy Klubu jeden z vysoce postavených důstojníků...

Kdo tuto organizaci skutečně řídí a jaké jsou jeho cíle? Zatím nevíme. Možná jsme zbytečně paranoidní a jen panikaříme. Ale tahle část budování občanské společnosti se nám tak trochu ... nepozdává. Proč?

Ti hajzlové měli stejný nápad a lepší možnosti realizovat ho! Sakra!

Tak si tak čtu Modrovouse od Kurta Vonneguta. Ten chlap mě pěkně sere. Jako obvykle se vyjadřuje přesně a trefně. Konkrétně mě dostala následující myšlenka (dovolím si ocitovat větší kousek): "Myslím, že to všechno začalo v době, kdy museli lidé žít v malých skupinkách - tak padesát, při nejlepším sto lidí. Tehdy evoluce - nebo Bůh nebo co vlastně - potřebovala, aby ty malé rodiny mohly fungovat, a tak museli všude mít někoho, kdo je dokázal pobavit. Takže v každé skupině přežíval někdo, kdo uměl večer u ohně vyprávět, někdo kdo maloval obrazy na stěny, někdo, kdo se vůbec ničeho nebál, a tak podobně.
Tenhle mechanismus pochopitelně už dávno nemá smysl, jelikož všechna drobná nadání dávno pohřbily rozhlas, televize, satelity a podobné záležitosti. Takový drobně nadaný člověk, který mohl být před tisíci lety pro své okolí pravým požehnáním, to dneska musí vzdát a zkusit se živit jinak, protože moderní sdělovací prostředky ho dnes a denně vystavují konkurenci největších světových jedniček."
Jasně. Zdá se mi, že na tom něco bude. Co z toho pro mne osobně plyne?
1) I když je to dáno vývojem systému a může se nám to nelíbit - je to tak. Drobně nadaní lidé - např. některé spolky začínajících autorů, nebo ochotnické divadelní soubory (ale prosím nezevšeobecňovat, jsou výjimky) působí hrůzostrašným dojmem: poplácavají se po zádech, ale každý průměrně inteligentní člověk se snadno dovtípí, že z nich druhý Shakespear ani Oliver nikdy nebude. Zůstanou jen chudáky se špetkou talentu, kterou ale svým kamarádíčkovstvím rozmělní do hromady mizerného balastu, ať už na papíře nebo na jevišti.
2) A do prdele. Jsem jeden z nich.
3) Vonnegut mě pěkně sere. Už jsem do vlastního deníku zamontoval obrovský kus jeho textu - sám bych to nikdy tak dobře nevyjádřil, možná by mne to ani nenapadlo a hlavně: jeho knížky v tomhle směru lze přepsat docela velmi často. Někdy celé kapitoly, jindy odstavce, jindy věty. Demotivující.

Někteří lidé mě považují za schopného a inteligentního. Já mám ovšem ošklivý zlozvyk, přátelím se zejména s lidmi, kteří mě pravidelně v některém ohledu převyšují. Sám sebe hodnotím pak velmi často srovnáním s nimi. To nevyznívá moc lichotivě: píšou líp, mají větší přehled, vydrží víc pít, umí dělat hromadu úžasných věcí, o nichž nemám ani páru. Ano, jsem ten nejmenší, ale utěšuji se tím, že všichni tito úžasní lidé mají ještě tu trpělivost i nadále se se mnou bavit, ba dokonce občas mi dávají najevo, že jim to činí potěšení.

Mohl bych si přát něco víc? No, snad milující ženu, hodné děti, dům, auto a ty golfové hole.

Neustále narážím na jeden problém a je to stále horší. Mám jakési sdělení, které bych rád předal dalším lidem. Z rozličných důvodů jsem se domníval, že bude možné vyjádřit se literární formou (báseň, povídka, úvaha). Chtěl jsem myšlenku skutečně vystihnout a proto jsem se snažil redukovat zbytečná slova, dost se k jádru sdělení. Nakonec se mi to zdánlivě zdařilo - ale zjistil jsem, že pro mé okolí se ony útvary stávají do řady symbolů zahalenými jinotaji. Pakliže má dojít k předání sdělení, je zapotřebí doprovodného komentáře, který je obvykle několikanásobně rozsáhlejší než dílo samotné. Teprve, když je čtenáři důkladně osvětleno pozadí textu a nejrůznější narážky a výpůjčky, může dojít k předání informace. Ovšemže to není nic nového.
Někdy jsem také uvažoval, že při percepci informace mám stejné problémy sám a není-li autora, aby mi vysvětlil kontext, často získávám mylný dojem, zkreslenou informaci. Ta však pro mne může znamenat velmi mnoho, možná je i přínosnější a vznosnější, než kdybych viděl dílo tak, jak to zamýšlel autor. Potom tedy není rozumné svým posluchačům nutit svou verzi textu a je lepší nechat je, ať si s tím poradí sami.
No ano. Každý text je "živý" a jeho význam se mění (aktualizuje) v interakci mezi mluvčím (autorem) a příjemcem (čtenářem). To jsem věděl už dřív. Ovšem nějak jsem si to nebyl schopný převést na sebe. Teď už jsem chytřejší. Svět je jedním velkým textem, jehož čtení nám vytváří tzv. realitu. Etc. Xtc.

Pro mě z toho plyne následující: nonsens neexistuje. A zprávu je lepší předat nějak jinak.

Tak tedy ano.
Je asi na čase vysvětlit, co znamenala ta dlouhá pauza v deníku. Ale nejsem si zcela jist, jestli se mi to zdaří. Možná to bude spíš povídání o něčem úplně jiném. Následují dva odstavce, které jsou určeny k tomu, aby znechutily případné čtenáře. Můžete je klidně přeskočit. Sice je považuji za podstatné, ale to budu asi jediný.

Pro ty z vás, kdo nereflektují paradigma informační doby a nečtou nihilistickou humoristickou literaturu, by bylo asi užitečné vysvětlit termín intergalaktická služební cesta. Jde o to, že ačkoliv jste fyzicky přítomen, sedíte třeba v hospodě, ve skutečnosti se pohybujete v zcela jiné realitě, kde platí odlišná kauzalita, dvě a dvě se rovná třeba 128 a světovou politiku určují bleděmodří (nebo to byli cihlově červení?) permoníci. Pakliže ovládáte základní komunikační dovednosti, není pro vás obtížné chovat se nadále jakoby se nic nedělo.
Ve skutečnosti jsou na intergalaktických služebních cestách skoro všichni a pořád: ale většina si to neuvědomuje. I ti, kteří si to uvědomují, rozlišují podle míry odlišnosti reality a intenzity jejího prožívání svou roztříštěnost. Ti opravdu schopní zvládají mnoho realit najednou, doublethink je pro ně dětskou hračkou a naše úžasná občanská společnost se jim snaží zařídit v prostorách psychiatrických klinik a léčeben co nejpříjemnější prostředí, což je zajisté velmi chvályhodné.

V létě jsem měl možnost hodně cestovat a poznat mnoho zajímavých lidí. Utíkal jsem od stereotypů a vnímání světa, na jaké jsem si byl zvykl. Bohužel jsem si ne zcela uvědomil, že víc si toho člověk tahá s sebou v hlavě než v batohu. A proto i na místech, kde jsem se mohl domluvit nejlépe posunky a pantomimou, jsem byl nucen zabývat se máslem. Sebou. Je to občas ubíjející, když si člověk uvědomí, jak je neustále sebestředně zahleděný na malicherné starosti. Tvoje problémy na moji hlavu, mohlo by říct mnoho mnoho lidí a vůbec bych se jim nedivil. Různě maskované formy sebelítosti, které se z nečekaných stran blíží, aby pak mohly zaútočit, když vám dojdou poslední české cigarety...
O co mi vlastně jde? Proč píšu tenhle deník, proč se snažíme hacknout realitu? Není lepší jít a pomoci zcela konkrétnímu člověku v nouzi? Proč se tolik mluví a tak málo dělá? Kam se poděla kvalita, proč se chováme dobře jen s vidinou toho, že ostatní nás nepodrazí, když my nepodrazíme je? "Věřím v Boha, protože pak budu spasen." Tak, Bože, já v tebe věřím, tak mi koukej fofrem nachystat prima cimru tam nahoře. A když budu víc věřit, třeba si vydělám i na polopenzi. Rezignace, život podle hesla "zásady jsou luxus, který si nemůžu dovolit". A žít je třeba, ne? Zpětná rekapitulace šťastného útěku se zdá být téměř nemožná. To bylo před třemi měsíci? Ano, ale na intergalaktické služební cestě, teď jsem zase zpátky. Chápu, že vám asi tento text připadá značně nesrozumitelný. Byl jsem jinde, bylo mi fajn, i když občas mne i tam honily přízraky. Teď jsem zpět mezi přízraky a vzpomínky na jinou realitu jsou - nereálné.
Ráno dvě velký kafe a makej makej makej. Vlastně ne: můžeš celou dobu strávit po hospodách a kavárnách a oslňovat své známé sarkastickými poznámkami a slečny budou vedle z tvých vědoucích úsměvů a úsměšků, s nimiž vyfukuješ cigaretový kouř. Mám důležitou schůzku s panem X, omlouvám se, ale už musím jít, však víte, práce nečeká. A pak rychle zažehnat nějaký ten mezinárodní konflikt a večer se můžeme hroutit v klidu sami, modravé obdélníky televizí blikají do rytmu, tak noční město odměňuje ty, kteří kolem půlnoci lekají pozdní pejskaře. Prodigy nebo Psí vojáci - všechno jedno, podstatná jsou kvalitní sluchátka a velká dávka sebeklamu. To zvládneš, seš dobrej, OK OK. Jasně.
Bohužel, nejsem důsledný, ani když přijde na oblbování. Lenost a inteligence: kombinace, která s sebou přináší obvykle jen nepříjemnosti, zvláště pak, pokud všechno není podle vás - a to není skoro nikdy.

A tak je zase čas utrousit nějakou tu "moudrost". Deník může pokračovat, opět zhovadilé výlevy, které snad mohou mít jakýsi terapeutický efekt, ale jinak je to pseudointelektuální nípání se ve výkalech, povětšině vlastních (ano, Dalí). Vás to baví? Vám to něco dává? Zamysleli jste se někdy nad sebou?

Abych nezapomněl. To, že jsem zas jednou zhnusen sám sebou, neznamená, že deník bude aktualizován s denní pravidelností. Jednou, dvakrát za týden - větší masochista opravdu (zatím?) nejsem. Děkuji za pozornost. Porucha nebyla na vašem příjmači. Toto je konec hlášení.