Ještě jednou k mládeži: dnes jsem jel tramvají. Přistoupila skupinka třinácti/čtrnáctiletých dětí (pokud se tak ještě dají nazvat) a hlasitě se bavily, jak už to dělávají. Některé malé slečny byly vyzývavě oblečené, jejich spolužácí vypadali ještě jako děti. Byl jsem jimi takřka obklopen, byly za mnou i přede mnou. Vypadaly vesele a bezstarostně si povídaly o ničem. Občas jsem zaslechl něco o rodičích, kteří jim nechtějí dovolit vracet se pozdě domů, jednou i cosi o kouření trávy. Velmi mnoho jejich vět začínalo slovy "máma říkala, že". A nevíte někdo, co znamená slovo "výkyp"?

Byly v dobré náladě a já byl rád. A bylo mi jich líto. Za pár let asi zjistí, že všechno je nějak jinak. Přijde na ně podivná krize bytí. V lepším případě. Neboť někteří jsou zřejmě natolik zpracovaní, že si snad až na smrtelné posteli uvědomí, že něco je špatně.

Je to zvláštní generace. Nepamatuje rozdělení Československa. Nemá představu o světě před rokem 89. Nezná svět bez nadnárodních korporací a výdobytků konzumní společnosti...

Pomůže jim to orientovat se ve světě? Mohou vůbec pochopit máslo? Nevím. Napadají mě divné myšlenky. Co když je společný prožitek 40 let socialismu pro českou společnost v konečném důsledku vlastně výhoda?

Tak se nám to pěkně posírá... To není nic nového. Každý další den si ale uvědomujeme, že rychlost tohoto směřování se zvětšuje a zvětšuje. Někdy si člověk říká, že to je děsivě legrační, jak zběsile se to valí. A ptá se kolik toho ještě sám vydrží.

Včera jsem stál na zastávce městské hromadné dopravy. Přišla ke mně holčička, které nebylo víc jak jedenáct. Zeptala se, kolik je hodin. Odpověděl jsem a netušil, že si tímto dotazem jen připravila pole pro další otázku. "Máte cigaretu?", zeptala se. Máslo ve mně zvítězilo a já ji jednu cigaretu (nikotin 0.9 mg/cig, dehet 12 mg/cig) podal. Zeptal jsem se jí, jestli na to není ještě moc mladá. Neodpověděla mi a místo toho vylovila ze svojí mikiny sirky. Zapálila si a labužnicky kouřila, aniž by se zakuckala. Kde a proč se v másle stírají hranice mezi bezstarostným dětstvím a dospělostí? Řečnická otázka. Jaké bylo vaše dětství? Žádné násilí? Žádné pohlavní zneužívání? Žádná šikana? Zamyslete se nad sebou, to není normální...

The Parking Lot is Full. Autoři zjevně ví, co je to máslo. Málo známá fakta #793.

Na co si vůbec můžeme stěžovat? Není to v našem postavení rouháním? Nikoliv. Bylo by nanejvýš sobecké, být šťastný jen proto, že zrovna já se mám dobře. Ale jelikož dokážeme soucítit i s ostatními, kteří se dobře nemají, trpí, umírají - můžeme si stěžovat, můžeme tento svět proklínat a uvažovat o radikálních řešeních. Důvod sebevraždy? Znechucení nad cizím údělem, tíha světa. To všechno bychom mohli. Ale proč? Není lepší velmi sobecky přijímat život tak jak přichází? Ano ano, zlatá střední cesta (fungují dlouhodobě v praxi? zažil to někdo?) - nebudeme ani kvůli světu plakat, ani nebudeme předstírat, že jsme si nevšimli, že trpí. Ale bohužel jsou střední cesty kombinací toho horšího z obou extrémů a tak se potácím na oné dobře známé sinusoidě manio-depresivní psychózy.
Drobný postřeh: psychiatři vám nepomůžou. Prášky jsou fajn, ale po některých se nemá chlastat a stejně za chvíli přestanou účinkovat. Jejich dotazníky jsou velmi rafinované - pro čtyřleté děti. Připomněl jsem si knihu Roberta Silverberga Umírat v nitru, kde hlavní hrdina, telepat, čte "správné" odpovědi v psychiatrově mysli a opakuje je - doktorovi se tak zcela přesně potvrdí předem určená hypotéza. Můžete, aniž byste byli telepati tuto hru použít na svého cvokaře. Několik dobrých psychologů v republice je. Pevně tomu věřím. Bohužel jsem zatím potkával jen zástupce většiny - přiblblé, naduté, odporné a neupřímné parazity na lidské společnosti, s bodrými úsměvy, úlisnými řečmi a bezobsažnými frázemi. Ještě horší jsou "psychologové-amatéři" - přátelé a pseudopřátelé, kteří to s vámi myslí dobře. Obvykle se snaha zachraňovat pojí s touhou, aby zachraňoval taky někdo je... No prostě máslo.

"Jaký je rozdíl mezi neetickou a etickou reklamou? Neetická reklama využívá nepravdy, aby podvedla zákazníky. Etická reklama využívá pravdy, aby podvedla zákazníky." (Vilhjalmur Stefansson)

Co je vlastně filozofie másla.cz? Asi jste si už nějakou představu udělali, ale těžko říct, do jaké míry je zkreslená. Mezi "námi" stačí poukázat na nějakou skutečnost a říct "máslo" a všichni víme, co tím dotyčný míní. Není to otázka jen racionálního vnímání, důležitou roli tam hraje citové zabarvení, vcítění se, které nám umožňuje kombinovat neslučitelné. Snahu o konstruktivní kritiku smíchat s absurditami nejhrubšího zrna. Exhibicionismus s konspiračními teoriemi elit. Konspirační paranoiu s její vlastní parodií.
Tvoříme máslo (a je doufám jasné, že máslo.cz je jen drobný výsek), vykládáme svůj příběh, vytváříme vlastní realitu, formulujeme zákony světa. Ale sami se snažíme držet schizofrenní odstup. Tohle nejsme my. Tohle je jsem@maslo.cz a ne skutečná osoba. Jen konstrukt, který žije vlastním životem. A tak někdy uvažujeme, jaké by to bylo, žít tak, jak jsme si to vymysleli. Podobnost s Ecovým Foucaultovým kyvadlem není náhodná. Oživte příběh a on vás přeroste, stane se realitou. Pokud budeme úspěšní, je to jeden z možných konců.
Jeden z mnoha možných náhledů, co je filozofie másla - někdy jindy uslyšíte zase něco jiného:

Na počátek snad jeden citát: "Příliš respektuji ideu Boha, než abych ho činil odpovědným za tak absurdní svět." (Georges Duhamel)
Co se všechno skrývá v másle? (Hned na počátku narážíme na problém s definicí pojmů: máslo je jev, který pozorujeme, ono negativní nic a vše, jak bylo výstižně napsáno na úvodní stránku. Ale máslo je také náš přístup k máslu... Tak i filozofie másla vlastně není filozofií másla, ale filozofií nás, kteří máslo zkoumáme. Domnívám se, že v 95% případů by mělo z kontextu vyplynout, oč se v tom nebo onom případě jedná.) Existencialismus. Dekadence. Subjektivismus. Postmoderna. Máslo je pesimistické. Ale nikoliv negativistické. Poznat máslo neznamená nutně propadnout se do deprese nad tím, kolik je zla všude okolo. Do značné míry se stavíme k realitě rezervovaně. Jistě nějaká existuje, ale není v našich silách skutečně ji poznat nebo změnit. Volíme přístup zaujatých diváků, občas můžeme někde strčit kamínek do soukolí, ale činíme tak hlavně z dětské zvídavosti, co se asi stane. Snažíme se být vtipní, hraví, styloví, ironičtí - jestli jsme proroci, tak hrozní šarlatáni. Sami nevěříme beze zbytku tomu, co říkáme a píšeme. Jací jsme ve skutečnosti? Asi mnohem normálnější, obyčejnější lidé, než se zdá. Ale ve své hře překračujeme kategorie, sčítáme hrušky s jablky, kombinujeme písmena Tóry. Spiknutí neexistuje a/nebo je neznáme? Nevadí, vytvoříme si vlastní. Kde jsou ontologické kategorie, kde je náš pohled na morálku, co si myslíme o té Velké otázce (Život, Vesmír a vůbec)...
Záleží na tom? Víme to? Víte to?
Stay tuned. More to come. Buttery division enjoys the ride.

Odpočívejte: The alchemy website and virtual library (http://www.levity.com/alchemy/)

Pozoruji, že čím víc práce mám (mám ji opravdu požehnaně a pokud ji nezvládnu, může to mít i dost vážné následky), tím víc času trávím koukáním do stropu, psaním a uvažováním o másle a posedáváním po hospodách a kavárnách. Jsem do značné míry pánem svého času, takže si to moje okolí ještě neuvědomilo, ale termíny jsou neúprosné. Jak to asi skončí? Výmluvy, omluvy, nebo se na ně prostě vyseru a ani nikam nepůjdu, nechám se hospitalizovat na psychiatrii s burn-out diagnózou a budu se jim v duchu smát, jak jsem je převezl? A ještě poslouchám hudbu, většinou jedno cd třeba 5x dokola. A pak zas jiné. Na jednom počítači spirituály, buena vista social club, colorfactory a klasiku. Na druhém autechre, soundtrack z matrixu, run lola run, squarepusher a různé techno. To se mám! Mladý a úspěšný (jen do toho solárka ještě nechodím).

V mnohé rubrikách zabývajících se společností a stylem se často dočtete o tom, že je dobře, že naši podnikatelé se už umí chovat, nenosí fialové obleky a bílé ponožky. Jistě, někteří se dokonce naučili jíst příborem! Ale v přehršli zpráv o různých večírcích, vernisážích, křestech knih, desek, zvířat, atd. zanikne drobnost na nichž bych chtěl upozornit (a propos, pokud čtete podobné rubriky, je to buď příznak demence nebo zoufalá snaha otupit vlastní mozek).
Jsou ještě jiná setkání: v hospodách třetí cenové skupiny se setkávají neoficiální vlivové skupiny, úlevně se posadí - v džínách, tričkách, paří škopky jak o život a hrají "na rovinu". To znamená pouze jediné: lžou v 80% případů, nikoliv v 99% jak je tomu na oficiálních akcích. Připomnělo mi to scénu ze Zaklínače, kde si vyzvědači na plesu mágů a čarodějek s nostalgií připomínají pitky ze sjezdu králů. Kdo četl, pochopí, co mám na mysli.
Kdo byl v Nuslích U magistra Kellyho, taky.
A být na správném místě v pravou dobu je mnohem důležitější, než se zdá. Pouhá přítomnost totiž znamená strašně moc... Pokud jste teda alespoň trochu inteligentní a svědomí jste si chytře nechali odoperovat.

Být s rodinou (nyní mám na mysli rodiče) je občas velmi namáhavá věc. Kamarádce přijela na návštěvu maminka, byl jsem s nimi chvíli před odjezdem a obě si pochvalovaly, jak si těch pár dní ve velkoměstě spolu báječně užili. Načež maminka se rozloučila a odjela zpátky. Kamarádka jakoby zhodila masku... Vypadala docela ztrhaně. Uff... bylo to pěkné, ale bylo toho dost, oddechla si. Pořád: co děláš s tím, nedělej tohle, dělej támhleto. Dost hrůza. Mám to za sebou, oddechla si (při tom se na to před příjezdem moc těšila). Odvykla sis, poznamenal jsem. Souhlasila.
Co mají potom říkat ti, kteří se musí např. starat o těžce nemocné rodiče? Ti, kterým svědomí zabrání odstavit je někam do ústavu, kde je jednou za 14 dní přijedou navštívit. Mám kamarádku, která je právě v této situaci. Je možné mít za podobných okolností vlastní rodinu? Věřte tomu, že nikoliv, obzvláště pokud mají tito rodiče prudkou povahu. Může s tím něco dělat? Žehrat na osud? Tak nejspíš. Nebo vykládat ostatním zábavné historky ze života, které se zdají být jako vystřiženy z nějaké nepovedené absurdní hry. A teď si uvědomte, že vás to možná taky čeká. A že si to třeba vyzkoušíte v obou rolích. I v té starého a nemocného umírajícího člověka. Tímto získá celá situace úplně jinou perspektivu. Že není o moc veselejší, asi není nutné zdůrazňovat.

"Tanec ve velkých skupinách na bláznivě hlasitou, rytmickou hudbu není racionální, zhodnotitelný nebo patriotický a dozajista nepřispěje k růstu akcií na burze. Ale jak zdůrazňují antropologové, společný tanec s hudbou založenou na bubnech tvoří jeden z nejstarších rituálů lidstva. Berte to tak - potřeba rave parties je vetkána do naší DNA." (SF Bay Guardian)

Včera jsem se lekl, že už jsem z toho čtení příběhů úplně mimo. Nakonec jsem se přesvědčil, že žádné hlasy neslyším (ticho tam!) a dnes jsem si uvědomil ještě jednu věc: Úplně nejvíc bych chtěl vypadnout. Někam pryč z republiky, nejlépe do země zaslíbené. Stejně dělám 90% věcí přes net, tak co. Ale stávající okolnosti tomu docela úspěšně brání, takže musím zůstat sedět na prdeli tady... V uplynulém týdnu jsem dostal několik naprosto nečekaných nabídek - všechny dost zajímavé, ať už finančně nebo potenciálem v nich ukrytým: tak proč z toho ani nemám radost? Uvažoval jsem i o pořádných prázdninách, ale ve světle různých závazků si to prostě nemůžu dovolit! No... Dosti již sebelítosti ;)

Tak trochu jsem uvažoval o těch slavných "národních zájmech", které byly před volbami tak šikovně vytaženy. Existuje něco jako české národní zájmy? O nacionalismus se zajímám už delší dobu, protože mi to přijde jako zajímavý fenomén i z osobních důvodů. (Se svými předky bych těžko mohl být nacionalistou - totiž, které země? I když - Slota, bývalý předseda SNS, měl otce Čecha - prý ho a maminku bil, a proto se ze Sloty stal fanatický slovenský nacionalista.. Ale to jen na okraj.) Nedávno jsem slyšel jednoho vlivného člověka vykládat na neformálním setkání právě o národních zájmech. Říkal zhruba toto: Dojednával jsem jednomu ministrovi schůzku se starostou Tokia. Bylo to těžké, protože ten o to nejevil moc zájem - vždyť ČR je menší než Tokyo i do počtu obyvatel a co teprve podle ekonomické síly! Myslím si, že země jako ČR nebo Rakousko nebo Slovinsko by měly zrušit svá ministerstva zahraničí: k čemu taky jsou? Starosta Londýna taky nemá ministerstvo zahraničí. Jeden ministr zahraničí pro celou střední Evropu (nebo chcete-li, prostor bývalého Rakousko-Uherska) by úplně stačil.
Tohle můžete uslyšet v zákulisí, ale v parlamentu se odhlasuje jednomyslně podpora Benešových dekretů (aniž by o nich někdy někdo něco věděl! tak např. rakouští sudetští Němci už byli částečně odškodněni někdy na přelomu 70. a 80. let), strany se ohání národoveckou rétorikou... Pražský korespondent slavných francouzských novin Le Monde na otázku, zda by se mohlo v ČR stát, že by (jako ve Francii Le Pen) uspěl nějaký nacionalista a extremista, odpověděl: "Ne, pokud máte na mysli někoho typu Sládka, tak o tom pochybuji. Ale ODS má přeci šanci vyhrát volby, ne?" Tady to tak nikdo nevnímá, ale bylo by pomalu na čase!!

Slyšel jsem od dvou různých lidí (kteří to ovšem taky jen někde slyšeli - takže za pravdivost nemohu ručit), že v Praze se objevila skupinka lidí, kteří si říkají Klub elegánů. Jejich "cílem" je výchova za použití zásady: na hrubý pytel hrubá záplata. Jak to konkrétně vypadá? Jedete si tak tramvají po městě, je už večer. Do ní nastoupí skupina skinheadů/anarchistů/opilců (dosaďte si další), kteří se chovají hlučně, vyhledávají spory, obtěžují své okolí. Do téže tramvaje následně nastoupí skupina vkusně, až snobsky oblečených mladých mužů (klobouky, kravaty, sportovní obleky). Vyzývají skupinku číslo 1, aby se zklidnila. Nestane-li se (což se většinou nestane), zmlátí je na kaši. U toho jim důrazným hlasem citují Guta-Jarkovského a podobně. Ostatním cestujícím se omluví, přivolají mobilem policii, mezitím již ale stihnou vystoupit a jsou pryč. Chodí ulicemi nočního města a rušitele klidu nejprve velmi kultivovaně napomínají a posléze velmi brutálně "umravňují". Poznávacím znamením je prý speciální jehlice v kravatě. Nebo tak něco. Během sadistického mlácení spolu debatují o umění a filozofii.

Odpočívejte: Blood pool (http://100luz.com.ar/)

Co je dnes ideálním východiskem pro lidi, kteří trpí nedostatkem rozhodnosti? Široká nabídka sekt, taky-sekt a podobně - od scientologů přes fanatické ochránce životního prostředí, nové anarchisty, superortodoxní katolíky až po kršnovce. Stačí si jen vybrat ;) To je ovšem právě ten problém, a tak se dostáváme na začátek kruhu.
Ale abych nebyl tak pesimistický (proč? ále...): Jak jsem onehdá psal o nechutenství plynoucím z toho, že celý svět je stejný... Má to i svoje nesporné výhody. Mám jednoho kamaráda ze země zaslíbené, který teď žije v Londýně. Píše si weblog, který pravidelně čtu. Jistěže by bylo lepší, kdybych měl možnost sejít se s ním na kafe, ale protože moje oběživo občas stačí jen tak tak na kafe tady, každý týden si do Londýna asi nezaletím. A tak jsem vděčný za onen elektronický kontakt. Stejně tak je skvělé, že v rámci jedné úzké skupiny, která se baví zejména po internetu, jsem našel tolik známých a přátel, že když budu jezdit po Evropě, skoro v každé zemi bych našel nějakého známého :) To se mi to pak stěžuje, můžete namítnout. Sám se má jistě jako prase v žitě a nám bude něco povídat. No, podívejte se na sebe. Vy asi taky nebudete zrovna ta společenská vrstva, od které by to sedlo. A i pokud jste nyní chudí, nejspíš studujete a za chvíli (nespackáte-li si to vlastní blbostí) můžete machrovat s nadprůměrným příjmem. Od toho tady přece vysoké školy máme...
To mě přivádí k druhé myšlence dne. Mnoho mých kamarádů, kteří studují kdejakou vysokou školu (nebo nejlépe dvě) si v současné době vyřizuje stipendia, programy a granty na studium v zahraničí. Tenhle v Rakousku (aby mohl jezdit na večeři domů), onen do Finska (za polárním kruhem to bude jistě opravdu legrace). Tímhle tempem tady zůstanu za chvíli dozajista sám, pokud ovšem neodjedu do země zaslíbené. No ale největší legrace jsou lidé, kteří studují, za pár let budou tvořit onu "ellitu", ale dnes se vidí jako největší levicoví aktivisté a radikálové. Znám jich docela dost: to je jedna z těch sekt, o kterých jsem mluvil. Má snad cenu jim říkat, že Joschka Fischer byl taky takový a že oni zákonitě (99% z nich) dopadne stejně? Že z nich budou vysoce postavení úředníci, blahobytně vypadající manažeři, akademické kapacity? Dámy v luxusních modelech (samozřejmě nikdy z kůže!) a páni v dokonalých oblecích (co si občas dají jointa)? Je to samozřejmě zbytečné. Pár (opravdu jen velmi málo) si jich to uvědomuje, ale protože jsou to ti chytřejší, umí si to omluvit, ba ospravedlnit.
Nejsou už lepší "golden kids", děcka, která se jezdí ve svých sportovních žihadlech posmívat dělňasům před ČKD? No asi nejsou, ale aspoň si na nic nehrajou. Blbost je vidět na první pohled.

Psychosomatici to mají jednoduché. Jakmile jim začne být špatně, je jasné, že je potřeba řešit nějakou krizi. Co my ostatní? Naše nemoci a fyzická strádání mohou být odrazem rozhárané psychiky, ale taky vliv civilizačního stresu a shonu kolem nás, nebo Boží trest za naše skutky. A nebo prostě jen tak. S 39° horečkou se zdají různé sny. A pokud máte sílu zapisovat si je a zapisovat si, co si o tom myslíte v "bdělém" stavu, dostanete dvojnásob ujetou kombinaci, kterou lze využít, až se z toho vykurýrujete.
Venku to vypadá na konec světa, slunce ne a ne vyjít a to už jsou tři odpoledne. Tak takhle by asi vypadal život ve světě přízraků. Když se k tomu přidá sladkosmutná nálada a strašná spousta ibalginů (měl jsem dnes šest, můžu si vzít další? - ty ses zbláznil, pak to začíná být toxický - serete mě, jdu poslouchat rádio)... Poslouchám skupinu Hm (jejich cd To by mohlo být zajímavé), nejvíc se mi líbí dvě písničky: Sen (s textem od Kainara, který by si zasloužil lepší hudbu) a Moje milá (zní to skoro jak od Topola). Ještě a ještě se mi o ní zdává...

No... Docela blábol. Ale co byste čekali od člověka, kterému je zle, má horečku, v hlavě několik velmi pracovitých trpaslíků a v žaludku míchačku? (A v hlavě nepořádek.)

Dnes nic. Je mi zle.

Ještě na téma, co je normální. Doporučuji přečíst si některou z knih Michala Ajvaze. (Když jsem to jméno slyšel poprvé, kdovíproč jsem měl dojem, že to je jistě ruský autor, současník Charmse, který byl pronásledován pro svůj židovský původ. A on je z Prahy, vypadá trochu jako Pierre Richard a je mu něco přes padesátku.) Ve svých podivných knihách se snaží velectěné p.t. čtenářstvo přesvědčit, že kdesi na periferii našeho vnímání leží svět příšer, podivných kultů, absurdních přednášek, tajemných chodeb skrze šatníky. Jeho mystická Praha není barevnou kulisou pro turisty, je to zlověstná džungle, která se táhne prostory uvnitř. Nejsnáze je to poznat v knize Druhé město. Přechody jsou často nezřetelné, a modří už vědí.

Jeho objevy by vysvětlovaly mnohé - ale hodnověrné by to bylo teprve tehdy, kdyby byl fragment rukopisu nalezen v pozůstalosti po pohřešovaném. Neprošel by tiskem, ale šířil by se podivným samizdatem. Pak bych tomu věřil o dost víc. Ale možná je to bláhové - třeba je si Druhé město natolik jisto svou mocí, že už může nechat blázny o sobě klidně psát.

Byl jsem účasten diskuse, jak nová ekonomika změní roli národních států. Celá debata mi přišla krajně legrační. Jako by volení zástupci měli někde ještě možnost cokoliv podstatného ovlivnit. O osudech naší planety již dlouhou dobu rozhoduje mnoho roztroušených oligarchických kolektivů, které jsou na voličích zcela nezávislé. V této vládnoucí třídě se nehledí na rasu, náboženství, původ, ale jen a jen na schopnosti, peníze a moc. V podstatě je to velmi demokratické a bez předsudků. Problémem této skupiny je, co dělat se zbytkem planety, který je více méně k neužitku. Cyberpunk je fikcí jen v jistém ohledu - již teď žijeme ve světě korporací a mafií, jen se umí lépe schovat a žádní superhrdinové je nemohou zastavit. Egon Bondy je sice blázen a jeho teorie, kterak z louže ven, by nás zavedly nejspíš pod okap, ale přesto si přečtěte Cybercomics - je tam kupa zajímavých nápadů a Bondyho vize ze 70. let se do značné míry splnily během let 90., tak není na škodu vědět, co napsal v 90. letech...
V diskusi se pak studenti dostali až na oblíbená témata všech bojovníků proti zlému kapitalismu. Zaznamenal jsem mimo jiné výrok, že v USA je 30% lidí negramotných... Pak si člověk říká, kdo je větší blbec: ten, kdo toto tvrdí, nebo Američani? Odpověď je stejně nejasná jako zbytečná.

Co je divné a co je normální. Takovou otázku si klademe nejen my, ale i někteří lidé kolem nás. Nejsme normální. Dřív nás to zaráželo, hledali jsme, proč tomu tak je, jestli to náhodou není tak, že normální jsme my a jen všichni okolo jsou divní a tak je jich většina, což vzbuzuje zdání normálnosti. Teď už jsme ale chytřejší. Nezáleží na tom. Jestli jsou normální oni a my divní - co se tím mění? Nic. Každý má vlastní svět, jen ty naše jsou obzvláště zajímavé a tak absurdní, že jsme si uvědomili, že se vlastně jedná o knížku. Někdo ji čte a jistě mu přijde velmi zábavná. A protože jsme to zjistili, už nemusíme zdaleka tolik hloubat, ale taky můžeme svůj život číst a výborně se bavit, i když velká většina kapitol má tragikomický charakter jako detail. Celek je ovšem opravdu povedený a tak nezbývá než se (někdy poněkud hystericky) smát. Ale protože si naše okolí zvyklo na to, že se chováme divně, nikdo se nad naším smíchem nepozastavuje. Ani nad tím, že neděláme normální věci. Když je děláme, obvykle se nám to moc nedaří, protože předstíráme zaujetí, ale ve skutečnosti si myslíme svoje.
Netvrdím, že divní lidé jsou něco víc, ale mají to nejspíš těžší. Příliš často přemýšlí. Dokud nepochopí, že lepší je číst knížku másla, často se i trápí. Někteří si myslí, že by měli spasit svět a s těmi to dopadá nejhůř.

Ashleigh Brilliant: "My life has a superb cast but I can't figure out the plot."

Odpočívejte: Cosmoboy (http://cosmoboy.cz/)

Kdysi, ve středověku, spojovalo celou evropskou kulturu křesťanství. Byl to společný základ, něco, co nemělo až tak dělat se spiritualitou nebo vírou, spíš to byl takový výraz přijetí světa, konstrukce reality, kterou uznávali všichni. Kdo ne, toho patřilo pověsit. Pak přišli osvícenci a vybojovali vítěznou bitvu. Křesťanství bylo nahrazeno vědou. Vědecké rovnalo se pravdivé, věda se stala tím pojítkem západního světa. Ale to mohlo platit maximálně do druhé světové války. Co teď? Co spojuje naši civilizaci? V postmoderním postkonceptuálním (dosaďte si tolik škaredých bezobsažných rádobyvědeckých termínů, kolik vás jen napadne) světě se na tuto otázku neodpovídá lehce. Kladl ji onehdá Tomáš Halík a jeho odpověď byla: média. Nesouhlasil jsem s ním: podle mne je to spíš zábava nebo snad kultura (ve smyslu popkultury). Média jsou součástí zábavního průmyslu stejně jako politika (respektive to, co je servírováno masám jako politka), móda, hudba, výtvarné umění, film... Styl života, který je stejný pro střední/vyšší vrstvy, ať bydlí v New Yorku, Paříži, Moskvě, Sao Paulu, Islamabádu nebo Pekingu. Rozdíly jsou mizivé. Je to asi velmi dobře, ale mě se z toho občas navaluje.

Slibovaný návod. (Původní nápad jsem přes noc zapomněl, což mě doopravdy mrzí. Vemte zavděk "náhradníkem". Inspirace tohoto je tajná.)

Procházejte se po městě.
Navštivte několik antikvariátů a nakupte zcela zbytečné, avšak lákavě znějící tituly (např. Templáři v Čechách, Slovensko-Maďarský technický slovník, Zapadlé vlastence atd.)
Vyhlédněte si vhodnou ulici. Ani dlouhou, ani krátkou, přiměřeně v centru, nikoliv však příliš frekventovanou. Prostě tak akorát.
Změřte si velikost cedulí s názvem ulice.
Vraťte se domů. (V případě, že nemáte tiskárnu, volte alternativní postup (tuš, tempery, olej+plátno atd.).)
Vytiskněte papíry stejné velikosti jako ony cedule, ovšem s jiným názvem.
Fantazii se meze nekladou. Inspiraci lze hledat na různých místech (historie, sport, hudba, jiné).
Vytiskněte tolik cedulí, kolik je potřeba.
Pod rouškou tmy se vraťte do města a proveďte příslušné změny. Vhodná je spolupráce více lidí.
Konat rychle, efektivně (lepte podobně jako plakáty - hůř se to bude strhávat).
Ožije-li Gottwaldova, lze rozpoutat celoměstskou společenskou diskusi. Zvláště, máte-li známé ve sdělovacích prostředcích a jsou-li k dispozici zajímavé fotografie.
Vytvoříte-li Třídu Extáze, poprask bude taky, i když trochu jiný. :)

Tak nebo onak - nenechte se chytit a dobře se bavte.

Domácí úkol Klubu másla?

Podle mne neexistuje žádná Al-Kajda. Kdyby totiž jakákoliv teroristická mezinárodní síť byla, určitě by už dávno zaútočila. Myslím si, že kdybych chtěl a měl trochu času a peněz (nijak speciálně moc!), tak bych mohl vyhodit do povětří kde co. Stačí nafta, hnojivo, železný šrot... Návody jsou běžně dostupné na netu. Usáma, jestli tedy vůbec existuje, se dnes nejspíš rozvaluje někde na Bahamách, má po plastické operaci na účet CIA a směje se, až se za břicho popadá. Ale možná se pletu.

Jsem tak unavený, skoro usínám s hlavou na klávesnici. Návod č.2 si nechám tedy na zítra.

Nakladatelství Portál vydalo knihu Nietzsche. Oproti mnoha jiným knihám o tomto pošukovi je tahle udělaná jako "napůl komiks". Hutný výklad je kombinován s velkým množstvím ošklivých ilustrací. Kniha vznikla ve Velké Británii v edici "Introducing". U nás zatím vyšel kromě Nietzscheho ještě Jung. Kdosi mi vykládal, že ve Francii jsou snad všechna klasická literární díla převedena do comicsů - celý Balzac, Zola, antičtí autoři - prostě na co si vzpomenete.
Já si vzpomněl na několik let starou příhodu, kdy mi jeden podivný známý se sadistickou potěchou četl ukázku z Nany (Zola). Jednalo se o scénu, kdy se vrah chodí dívat do márnice, zda již byla nalezen mrtvola - přítel, kterého zabil. Protože ho zabil na loďce, dívá se nyní do sekce, kde jsou utopenci.
Naturalistický popis nechutného prostředí (zatuchlý vzduch, oslizlé dlaždičky, nafouklá těla utopenců v tónech zelené, žluté a červené) ve mně evokoval představu comicsu. S omezeným počtem barev, důkladně prokreslený, nikoliv však realistický, ale tak trochu surrealistický v kresbě. Aby se z toho dělalo lidem špatně od žaludku.

Surrealismus měl heslo: Je třeba žít, je třeba snít, je třeba změnit svět.
Námi kdysi propagovaný tzv. syrový realismus (syrrealismus) měl docela jiné heslo.
"Je třeba pít, je třeba srát, je třeba zničit svět."

Ještě k tomu uranu: ten kamarád, co mi to říkal, měl dědečka, který byl v Jáchymově v dolech. Další náš kamarád to glosoval: Hele, vždyť by měl být těm komančům vděčnej - práce a strava zadarmo a ještě pak celej život ušetřil za světlo - svítil si sám.
To je skutečně černý humor ;)

Čas opět se stavit v knihkupectví a přečíst si postupně další díl francouzského art comicsu Padoucnice. Přítelkyně mého spolužáka ze základky je dcera mé bývalé třídní na gymnáziu. A tak pořád dokola. Tyto dvě věci spolu nesouvisí, ovšem to mi vůbec nebrání v tuto pokročilou noční hodinu dál plodit nesmysly... Ačkoliv inspirace není, zůstává nutkání ke psaní. Máslo prostě smysl většinou nemá, prostě máslo. Nehledejte pointy, nehledejte druhé vrstvy, nesnažte se najít skryté poselství. Prostě máslo.

Návod
(Kolářova sbírka Návod k použití jako trapný zdroj inspirace, ten nápad jsem ukradl a ještě zmáslovatěl.)

Nakupte si velké množství napichovátek na jednohubky - různé tvary, různé barvy.
Luštěte celý den křížovky, neberte telefony, tvařte se nanejvýš důležitě.
Večer si oblečtě tmavý plášť a tmavé boty, hodí se klobouk.
Navštivte několik restauračních zařízení a kopněte do sebe pár panáků (typ dle chuti).
Dopravte se na předem vybrané místo. To by se mělo nacházet někde v centru města, být hodně
frekventované a mělo by jít o velký trávník.
Napíchejte do trávníku všechna napichovátka.
Běžte spát s pocitem dobře vykonané práce.
Druhý den sledujte výsledek.

Při velkém úspěchu lze opakovat pravidelně jednou týdně na různých místech.

Rozhlasové stanice jsou ovládány podivnou mafií, která má jediný společný znak: špatný vkus. Když člověk několikrát denně (třeba ve městě, kde má jedno z x připitomělých rádií naladěn každý druhý obchod) slyší Jennifer Lopez, Britney Spears, Atomic Kitten atd atp (a nebo taky Holky z naší školky či jiný normalizační popík), nemůže než si decentně ubliknout. Je to horší než špatné.

Nedávno jsem se dozvěděl, že hodnota uranu, který jsme v rámci přátelské výpomoci věnovali SSSR, byla prý v řádech biliónů dolarů. Moc fajn. Další důkaz, že komunisti si zasloužili méně sametový přechod (od křesel v ÚV do křesel ředitelů největších firem). Ještě několikrát fuj.

Odpočívejte: The Parking Lot is Full (http://www.plif.com/)

Kolem mne přibývá jak na běžícím pásu lidí, kteří si pořídili digitální fotoaparát. Proč ne. Ale umí vůbec fotit? Ano, je velmi snadné s nimi fotit, ale to neznamená, že je snadné dělat dobré fotky, ba naopak. Vede to spíš k focení bez koncepce, k drtivé převaze kvantity nad kvalitou. Bohužel ani já neumím fotit... Dost mě to mrzí, protože mám vize fotodokumentů na lesklém křídovém papíře, které tak syrově zachycují špinavou realitu všedních dní. Kvalitní, pevná vazba knihy, kterou si mohou koupit jen skuteční fandové nebo snobi, v silném kontrastu se zachycenou bídnou sociální realitou, poničeným životním prostředím a pokřivenými mezilidskými vztahy. A nebo jásavá barevnost a přitom nekýčovitá konkrétnost jarního zázraku života, který je důkazem Boha. Nebo taky každodenní rutina fotbalových utkání, poslední cigareta, než se zase nastoupí do autobusu a uzávěrka v devět večer.

"Být nebo nebýt, toť ta otázka. A když už být, tož čím?" (Hamlet v Čapkových Apokryfech)

Kohokoliv na světě (s výjimkou pár uzavřených a izolovaných skupin) znáte maximálně přes sedm prostředníků. Fascinující... Ale pravdivé. Dřív tomu tak nebylo, ale dnes je to skutečně možné: já třeba mám kamaráda v Houstonu, který chodí na stejnou univerzitu jako Bushova dcera. Takže tam bude dost možná stačit jeden nebo dva prostředníci, čili mezi Bushem a mnou jsou maximálně 4 lidi. Mezi Havlem a mnou jsou 2 lidi (a těch cest je mnoho), jen tři lidi stačí i mezi Křováky v Jižní Africe, o kterých by si člověk myslel, že jsou mimo dosah... A čím víc lidí znáš, tím víc jich poznáváš, to je jasné. Řekl bych, že 90% ČR by se dalo "sesíťovat" maximálně 4 články.

Svět je odsouzen k zániku. Tedy svět, jak jej známe. Není divu. Nemáme teď na mysli ekologické katastrofy, zhoubné viry ukryté ve vojenských laboratořích, meteority a komety na oběžné dráze, ani atomové zbraně, jež se mohou tak snadno dostat do nepovolaných rukou (tedy, ještě nepovolanějších než těch současných, což dost dobře už skoro nejde). Asi by mělo být řečeno, že světem myslím realitu, kterou si vytváříme kolem sebe, nikoliv planetu (rozuměj fyzický povrch). Čili civilizace. Zbývá jen několik málo chvil do konce.
V dnešní době již neexistuje pravda jako kategorie. Existuje jen řada zajímavých mediálních obsahů, které si můžete vybrat. Wolfgang Giegerich píše: "Obraz se stává sebeprezentací, sebeznázorněním, show. Protiklad pravda - fikce ztratil smysl, protože oba pojmy se staly nerozlišitelnými. ... Informační společnost se řídí logikou, jež "nutí" členy této společnosti k prezentaci kvůli prezentaci. Dnešní fascinace vychází z formy, prezentace už nepředpokládá přítomnost něčeho (pravdy nebo archetypické skutečnosti), neznamená manifestaci vnitřního obsahu, neboť ztratila mytickou dimenzi i zaměření na poznání, vědění, význam nebo pojem."

Absurdita se stává průvodním jevem našich životů. Co ovlivňuje naše jednání? Máme skutečně "svobodnou vůli"? Nejde jen o průsečík zájmů jiných subjektů, které nám předkládají názory, s nimiž se do jisté míry identifikujeme? Řečnická otázka.
Technooptimismus některých mých přátel je jen líbivým útěkem do mytické budoucnosti, kde se všichni budeme mít dobře. Takové království nebeské na zemi. Ale nikde není vysvětleno, proč by se tyto líbivé vize měly naplnit: vždyť svět je ovládán mocnými a bohatými, kteří se chovají podle hesla 'Po nás potopa.' Domnívám se, že být paranoidní je dnes zcela normální: rozhodně pro lidi s nadprůměrnou inteligencí. Mnoho z nich se ovšem opájí představou celosvětové konspirace, ať už ji řídí kdokoliv. Imperialisté, zednáři, jezuiti, židi, komunisti... Skutečnost je ovšem ještě mnohem horší: Žádná konspirace neexistuje! Jde jen o výsledný vektor zájmů mnoha skupin, které nejsou nijak koordinovány - spiknutí by bylo možné zlikvidovat, lidskou blbost a sobectví zničit nejde. A proto máme smůlu. Svět je odsouzen k zániku.

A tak se to obvykle končí: po pár stránkách člověku dojdou nápady, začne uvažovat, jestli to vůbec má cenu a taky si uvědomí, kolik má naléhavějších starostí a povinností. Ale co kdyby se na tom místě začalo? Musí být každý deník 'Bridget Jonesová' nebo 'mladý Werther'? Nebo ještě nudnější kvákání o ničem? Reflexe ubohosti pisatele?
Každopádně lehce dojdeme k dosti očividnému závěru: popisovat den po dni všední strasti tzv. obyčejného člověka je nesmysl. I ti, kdo tak úspěšně literárně činí, to pouze deklarují: ve skutečnosti jde o příběhy nanejvýš nepravděpodobné. Pravidlo číslo jedna: s pravdou si nevystačíš, pravidlo číslo dva: čím divnější věci, tím líp. Prozradit svoji identitu oslabuje příběh, proto tak neučiníme - lze jen poskytnout několik indicií; tím, že je budeme postupně (jakoby mimochodem) trousit, si ještě lépe připoutáme pozornost čtenářů.
Podivný exhibicionismus naruby.

Linearita škodí.
Médium je nejen formou, ale i obsahem.

S úsměvem dojdeš daleko. Ale ještě mnohem dál dojdeš s úsměvem a bouchačkou. (Al Capone)